Nezapomněl jsem na tebe

Kapitola 5: Objevy

Musím říct, že první měsíc uběhl docela rychle. Přiznávám, že jsem v tom spěchu a zmatku kolem sebe, si nevšiml jisté návštěvy ministerstva kouzel. A vlastně pokud jde o mě, ani mě to nezajímalo. Měl jsem na ministerstvo kouzel svůj vlastní názor a ten změní pouze normální ministr kouzel, který to má v hlavě srovnané. Bohužel pro mě, se tato návštěva týkala mě a dětí. A trvalo jim měsíc, než mě našli na ošetřovně, zrovna v tom nejméně vhodném okamžiku.

„Pane Pottere, máme na vás několik otázek." podle uniformy, to byl nejspíš bystrozor. Nebyl jsem si jistý, protože za ta léta se styl jejich uniforem musel změnit, ale já jsem v tom momentě skutečně neměl ani minutu času.

„Nevidíte, že zrovna teď nemám čas?" odsekl jsem mu. Ani se nepředstavil, což mi bylo z jedné části trochu jedno a z té druhé jsem si říkal, že se ten člověk ukázal jako nevychovaný. Ale začátek sezóny soutěže o famfrpálový pohár si začínal vyžadovat své zraněné. Dnešní den, bohužel ale nepřinesl pouze jediného zraněného. A nebyli to obyčejné škrábance.

„Ovšem to já také ne, snažíme se vás najít už měsíc a vy stále nejste k dispozici." přísahám, že mi v téhle jedné jediné větě připomněl Popletala, na jehož působení, a na celou jeho maličkost, jsem se pokoušel zapomenout. Popletal mi přivodil tolik problémů a tento typ bystrozora se o to pokoušel taky.

„I tak nemám čas. Mám tady pět zraněných studentů, kteří potřebují okamžitou péči. Takže pokud máte lékouzelnické vzdělání a chcete mi pomoc s léčbou, prosím, uvítám každou ruku navíc. Pokud ne, laskavě se vzdalte a nechte dělat mojí práci, ať můžu zabránit všem trvalým následkům, které mohou vzniknout." a s tím jsem odešel do skladu lektvarů, jenom proto aby našel většinu lektvarů, které jsem potřeboval. A bylo docela těžké najít ve vzteku Krev doplňující lektvar. Nezbývalo mi nic jiného než se uklidnit, protože za trvalé následky bych mohl já a to jsem nechtěl.

Vyhledal jsem tedy všechny potřebné lektvary, ten člověk tam stál pořád ale rozhodl jsem ho ignorovat, musel jsem dokončit svoje diagnostická kouzla, jednoho studenta uvést do magického spánku, aby si nepřivodil ještě horší zranění než měl. Na chvilku se mě zmocnil pocit, že jsem na malém bitevním poli, protože krve tu bylo docela dost.

A ten blbec se rozhodl, že teď je ta správná chvíle k tomu aby se dožadoval mé pozornosti. „Pane Pottere-"

„Je mi naprosto jedno, co po mě chcete. Naposledy vám říkám, že nemám čas na nějaké zbytečné tlachání. Musím se soustředit na to co dělám. Budu vás varovat jenom jednou. Pokud se nějakému studentovi něco stane, po dobu co se tu nacházíte vy a snažíte se upoutat mojí pozornost, zodpovědnost za špatné a trvalé následky půjdou přímo na vaší hlavu. Dobře si rozmyslete kdy promluvíte." v žádném případě se to nepodobá tiché a klidné praxi, kterou jsem měl v NY a přiznám se, že se mi najednou trochu stýskalo po domově. Ale to teď stranou.

Zmiňovaný bystrozor najednou zbledl, když napjatě poslouchal co mu říkám, a moudře se rozhodl, že bude lepší, když se posadí na židli u dveří. Konečně jsem měl chvilku klidu a mohl jsem se tak věnovat tomu, čemu jsem měl.

Trvalo to skoro hodinu a půl, ale povedlo se mi všech pět studentů, tři Mrzimory a dva Zmijozeli, uvést do konečného magického spánku. Všichni si tu poleží minimálně týden. Nemá cenu jim zakazovat hrát famfrpál na měsíc, protože pokud jsou stejně nadšení jako jsem býval já, tak zákaz stejně obejdou. Není to naposledy co tady leží a tiše jsem si přál aby ani jeden z nic neměl frakturu lebky, zlomenou končetinu, propíchnutou plíci z důvodu zlomeného žebra, vnitřní krvácení, naražená záda, nebo, nedej Merlin, mrtvý.