Nezapomněl jsem na tebe

Kapitola 3: Pocity

Nevím jak jsem usnul, ale usnul jsem. Probudili mě dva natěšené hlasy, skákání na posteli a slova Dneska je ten den. Už jenom pár hodin. Musel jsem se zasmát jejich radosti. V podstatě jsem se v jejich věku cítil podobně, i když moje radost spočívala v tom, že se na příštích deset měsíců dostanu od Dursleyovích. Přes to jsem se ten den v duchu cítil naprosto stejně. Jejich radost byla tak nakažlivá, že jsem zapomněl na včerejší rozhovor a na vztek a později smutek který jsem cítil. Nechal jsem je v jejich radosti a šel jsem jim připravit snídani, jen abych zjistil, že už tam je připravená.

„Hej vy dva, v kolik jste vstávali?" měli nějaké základy vaření, protože mi často a nadšeně pomáhali v kuchyni, ale moc dobře si vzpomínám, že jsem jim několikrát říkal, že sami v kuchyni nikdy nic připravovat nebudou. V tomhle jsem se na ně mohl spolehnout, protože vždycky požádali o pomoc někoho dospělého, a já bych nerad léčil spáleniny nebo nějaké říznutí kuchyňským nožem. Merlin ví, že jsou vážně ostré.

„Před chvilkou." ozvalo se dvakrát. Takže nám tedy byl předělený domácí skřítek, který se o nás měl starat. Dobře přiznám se že se mi trochu ulevilo, protože jenom představa, že sami pracují s něčím horkým mě trochu děsila. Ani lektvary nevařili sami. Vždycky u nich musel být někdo, kdo dokázal včas zastavit katastrofu. A vlastně domácí skřítek bude docela vítaný pomocník.

„Co by jste dneska chtěli dělat?" přece jenom do večera bylo času víc než dost a mě bylo jasné, že se budou nudit, když budou zavření celý den v bytě. Ale pohled ven z okna nás ujistil, že na venkovní aktivity to není, protože pršelo a foukal silný vítr, jak jsem poznal podle ohýbajících se stromů.

Něco si začali mezi sebou šeptat než došli k nějakému návrhu na odpověď. „Chtěli by jsme vidět Nebelvírskou věž." přiznám se měl jsem radost, že chtěli vidět místo, kde jsem vyrůstal, přesto jsem chtěl jejich přání splnit.

„V tom případě musíme nejdřív navštívit paní ředitelku a zeptat se jí jestli tam můžeme." na druhou stranu pokud tam jeden z nich skončí, bude se jim hodit když budou vědět kam mají jít.

Rychlost jakou do sebe naházeli jídlo, jsem v životě neviděl. Takhle rychle se nenajedli ani když dostali k narozeninám svoje první koště a já jsem jim slíbil, že až se nají můžou jít na zahradu aby mohli svoje košťata vyzkoušet. Takže mě skoro táhli ven z bytu a já jsem v sobě měl jenom napůl dojedenou snídani. „Víte vůbec kam jdeme?" jen stěží se zastavili, aby pochopili, že skutečně neví směr kterým je ředitelna. Shodou okolností, šli správným směrem aniž by si to uvědomili. V půlce chodby, kde jsme stáli jsem je navedl směrem, který byl nejkratší cestou k ředitelně.

Tiše jsme zaklepali na dveře a ty se zase sami otevřeli. Až dnes jsem měl možnost se tu pořádně rozhlédnout.

Viděl jsem, že se tato místnost moc nezměnila. Chybělo tu pár kýčovitých věcí a divil jsem se, že je tu stále Fawkes. Měl jsem za to, že po Brumbálově pohřbu fénix zmizel a už o něm nikdo nevěděl. Očividně se vrátil zpět. „Dobré ráno, paní ředitelko." McGonagallová se konečně odrhla od stohu papírů, které byli na úhledné hromádce po její levé ruce a věnovala nám široký úsměv.

„Co pro tebe můžu udělat, Harry."

„Lucas a Elizabeth mě požádali, abych jim ukázal Nebelvírskou věž. Chtěl jsem se zeptat jestli se tam můžeme dostat." taky jsem vlastně chtěl znovu vidět místo, kde jsem žil sedm let svého dospívání. Vím, že v té věži je spousta příjemných i nepříjemných vzpomínek ale v tomto bodě převládají ty pěkné a já jsem si chtěl znovu připomenout ty časy. Nahlas bych to ale nikdy nepřiznal.