Projekt Walrider

1.Kapitola

28. září 2009

Nemůžu tomu uvěřit. Konečně mě někde přijali. A hned do takové instituce jakou je tato. Mohla by to být skvělá praxe. Nebo bych tu možná mohla zůstat a posunout se výš...Ale abych to vzala od začátku.

Přijali mě na místo pomocné zdravotní sestry v sanatoriu v Mount Massive Asylum. Plat není bůh ví, jak velký, ale dá se s ním vyjít. Včera mi poslali zaměstnaneckou kartu i s úborem. Jsem nadšená...Dnes večer mám svou první směnu, snad nic nezvořu...

Když jsem přijela na místo, naskočila mi husí kůže. Obrovská budova působila impozantně a zároveň děsivě. Vešla jsem do vstupní haly a přistoupila k dlouhému půlkruhovému recepčnímu stolu, u kterého stála už od pohledu nesympatická sestřička. Byla nízké a robustní postavy, s vlasy úhledně sepnutými do drdolu. Jediné, co mě na první pohled pobavilo, bylo obočí alá Brežněv a sytě rudá rtěnka, která se k ní absolutně nehodila.,,

„Dobrý den, mám tu nastoupit na noční směnu." mile jsem se usmála.

Žena si mě změřila pohledem. „A vy jste kdo?" odsekla.

„Oh, omlouvám se. Olivia Michaelson." ukázala jsem svou kartu.

„To jste mi nemohla říct hned?!" řekla ostře a mávla na ostrahu. „Strážník vás prohlédne a pak jděte na sesternu."

„A tu najdu kde, prosím?"

Žena protočila očima, jako by to byl problém. „Výtahem do prvního patra a pak poslední dveře nalevo." zabručela.

„Děkuju." ušklíbnula jsem se a přistoupila k ostraze, která mě prohlédla přes detektor kovu.

Poté už jsem nastoupila do výtahu a rovnou na sesternu. Chodby byly prázdné, tiché a stísněné.

„Halo?" nahlédla jsem do místnosti. Nikdo nikde. Tak jsem se alespoň převlékla.

Na to, přišla do místnosti vrchní sestra.

„Dobrý den, Vy jste Olivia, že?" s úsměvem mi podala ruku.

„Zdravím, jen Liv, prosím."

Byla velmi milá a poměrně mladá. Měla zeleno-modré oči, blond vlasy spletené do copu a vysokou hubenou postavu.

„Moc mě těší. Jmenuji se Ashley a jsem na tomto patře vrchní sestrou. Dneska Vám řeknu základy. Většina Vaší práce bude sedět na rozhledně a hlídat, aby se tu někdo netoulal, nebo roznášet léky pacientům. Můžeme začít?"

28. září 2009

Už 3 hodiny sedím na rozhledně. Myslela jsem, že to bude zábavnější, ale nestěžuju si. Rozhledna byla rohová místnost mezi chodbami, prosklená ze dvou stran, aby bylo dobře vidět, jestli se po chodbách někdo netoulá. Abych řekla pravdu, je to tu děsivý. Většina zaměstnanců už šla domů. Občas zaslechnu zpěv pacientů...

V 6 ráno přišla Ashley, že jí mám pomoci s léky. Nadšeně jsem souhlasila. Když jsme obešly celé patro, zastavily jsme před pokojem číslo 63.

„Tohle radši udělám sama, mohlo by ho rozrušit, kdyby viděl novou tvář." Ash si vzala léky a zašla dovnitř. Po chvilce se vrátila. „Můžeme jít."

„Kdo to byl?" zeptala jsem se zaujatě.

„Eddie Gluskin" odpověděla.

„Proč tu je?" Z té aby člověk, všechno tahal.

„Před rokem mu tragickou náhodou zemřela žena a on se s tím nemůže vyrovnat. Pomátl se z toho. Má na svědomí několik vražd a znásilnění. Když nedostane své léky na uklidnění, je hrubý na každého, koho potká a ne, jen to..."

„Musel svou ženu hodně milovat."

„To ano..."