Projekt Walrider

14.Kapitola-Finále

Stála jsem tam jako tělo bez duše. Zabila jsem člověka. Kde se ve mě vzala taková síla? Pohlédla jsem na Dava a hned mu pomohla z pout. Silně mne objal.

„Už jsem si myslel, že tě nikdy neuvidím."

„Jsem tu... Konečně." dojatě jsem se usmála, pak mě ale polil studený pot a pocit prázdnoty, zoufalství. Nechápala jsem tu nenadálou změnu nálad.

„Je ti dobře?" podíval se na mě.

„Jistě, měli bychom jít..." věnoval mi něžný polibek na tvář a ruku v ruce jsme vyšli vstříc hrozbám ven z tohoto domu hrůzy.

Po zhruba 2 hodinách jsme se dostali do vstupní haly. Vchodové dveře byly otevřené. Venku zuřila bouře. Do tváří se nám opřel studený vzduch. Příslib svobody, bezpečí.

„Dokázali jsme to! Liv, my to dokázali!" rozzářil se Dave. Nutilo mě to se usmát.

„Po tom všem..." vzal mě do náručí, přitiskl k sobě. Srdce mu vzrušeně bilo, byla jsem šťastná na malou chvíli. Oddávala jsem se opojnému pocitu vítězství...

Ozval se výstřel. Davův stisk najednou povolil. Podívala jsem se mu do očí, ve kterých mu pomalu vyhasínal život. Všimla jsem si jeho zakrvácené hrudi. Kulka byla přesná, zasáhla svůj cíl.

Dave se sesunul k zemi a já s ním.

„Dave...to ne. ne!" oči mi zaplavily slzy. „Prosím, to ne. Neopouštěj mě. Dýchej...My se z toho dostaneme..." Dave ztěžka oddychoval. Prošli jsme tímhle peklem, abych ho teď ztratila?

„Liv..." položil mi svou dlaň na tvář. „Jsi světlo mého života. Naše dítě...je jediná dobrá věc, kterou jsem za celý svůj život udělal. Musíš my slíbit..., že těmi dveřmi odejdeš a neohlídneš se."

„Ty neumíráš. Nesmíš! Půjdeš se mnou." Zlomil se mi hlas.

„Liv, dochází mi čas. Miluju vás. Nelituju svého života za záchranu vašich. Musíš jít a žít. Vychovat naše krásné děťátko." odmlčel se. „Sbohem, Olivie." pousmál se a víčka mu klesla, hruď se přestala zdvíhat, tlukot srdce utichl.

„Ne!" křikla jsem „Slíbil si, že nás neopustíš..." propukla jsem v pláč, tiskla ho v náručí. „Neodcházej...Dave."

Po schodech sešel chlápek v obleku se zbraní a nepříčetným výrazem ve tváři.

„Nikdo odsud neodejde!"

Oči plné slz se proměnily v pohled plný nenávisti a touhy po pomstě.

„Tos byl ty! Ty jsi zabil otce mého dítěte!" vstala jsem a přímo na něj hleděla. Zloba, pomsta, žal, to všechno mě úplně zaslepilo.

„ANO! A teď dostanu i tebe, děvko!" namířil zbraň na mě a vystřelil.

Kulka se ale z ničeho nic odrazila kamsi pryč. Z podlahy se vynořil Walrider a letěl přímo naproti mě. Naše mentality se propojily. Cítila jsem sílu, moc, novou energii. Mé smysly, pocity, emoce se mnohonásobně zesílily. Nebránila jsem se tomu. Vítala jsem to. Zloba ovládala mou mysl.

„Existuje! On existuje" rozesmál se muž šíleným smíchem.

„Chcípni!" řekla jsem s ledovým klidem a během vteřiny ho roztrhala na kusy vlastníma rukama.

Překvapovala mě ta neuvěřitelná síla, kterou mi Walrider propůjčoval. Ani mi ho nebylo líto. Pohlédla jsem na tělo svého muže a se slzou na tváři, v zajetí Walridera, překročila práh blázince a šla vstříc realitě a nové budoucnosti...

To dítě je důvodem,

proč ty přišla jsi sem.

Walrider hledá hostitele.

Láska zakázaná zplodila to zázračné dítko.

Krásná jako kvítko, smete tě jako prachu smítko.

Walrider hostitele má,

dřív nebo později se projeví aura zlá.

Malá Lily ještě netuší,

jaké je, žítí bez duší.