Projekt Walrider

6.Kapitola

16. října 2009

Dnešek byl vcelku náročný. Ráno se v jednom z pokojů oběsil pacient. Odpoledne našli mrtvou i jednu ze sester. Co ji k tomu vedlo, chtěli utajit. Ředitel dělá, jakoby se nic nestalo. Začínám mít strach. I stěny jakoby tu byly nasáklé temnotou...Asi potřebuju dovolenou.

Zrovna jsem měnila filtr v kávovaru, když někdo zaklepal. Než jsem stačila něco říct, vešel dovnitř s květinou v ruce.

„Asi bych se měl omluvit. Promiň, že jsem včera nepřišel, měli jsme moc práce a... no jako omluvu jsem ti přinesl... " podal mi květinu. „Doufám, že máš ráda růže. " omluvně se usmál.

Neubránila jsem se úsměvu. „Omluva přijata... Jsou krásné. " přivoněla jsem ke krásným květům.

„Skvělé. Pojď. Něco ti ukážu. " Hrnul se do dveří.

„Nemůžu odtud, musím hlídat."

„Nikdo se nezblázní, když tam chvilku nebudeš. " ušklíbl se a na to už mě táhl po schodišti nahoru až na střechu.

„Páni." vydala jsem ze sebe.

Odtud byl nádherný výhled na okolní lesy a hornatou krajinu.

„Dobrý, co? "

„Nádhera. " Usmála jsem se. „Tak už mi konečně řekneš, co tam dole děláš?" zeptala jsem se netrpělivě a opřela se lokty o kamennou římsu.

„Nedočkavá, to se mi líbí." Usmál se. „Neměl bych to říkat, ale někdo by to asi měl vědět..." Zvážněl „Dolujeme diamanty. Haj hou, haj hou! " zasmál se a napodobil rukama kopání.

„Haha, vtipné." Protočila jsem s úsměvem očima.

„Já vím. "Řekl s úšklebkem. „Proč si přišla pracovat zrovna sem?"

„Vzali mě sem ani nevím proč. Jinde mě vzít nechtěli, protože nemám dostatečnou praxi."

„Máš rodinu?"

Zavrtěla jsem hlavou. „Jsem sirotek. "

„To je mi líto."

„Nemusí. Zvykla jsem si na samotu." Pousmála jsem se.

„Co přátelé? Chodíš vůbec domů?"

„Přestěhovala jsem se nedávno, takže jsem si ještě žádné nestihla udělat. A doma už jsem taky dlouho nebyla."

„Už ani nebudeš." Zabrblal si pro sebe. „Jsi otrokem svojí práce, jako já. Dokonale se k sobě hodíme." Usmál se smutně.

„Jdeš na to nějak rychle." Ušklíbla jsem se.

„Žiju rychle a okamžikem, krásko."

„To vidím. "

V okamžiku si mě jemně přitáhl za bradu a políbil. Překvapením jsem chvilku strnula, ale poté jsem mu polibek oplatila.

„Znáš pravidlo: Co je v domě, není pro mě? " usmála jsem se a odtáhla se.

„Nic mi to neříká. " ušklíbl se a pokračoval v polibcích...