Projekt Walrider

12.Kapitola

Olivia

Když jsem se probudila z bezvědomí, ucítila jsem strašný zápach. Měla jsem co dělat, abych se nepozvracela. Posadila jsem se, všude byla tma, že ani na krok vidět nebylo. Rozžhnula jsem tedy zapalovač a to co jsem uviděla, bylo příšerné. Celou dobu jsem ležela na velké hromadě lidských těl a ostatků. Byla jsem celá od krve. Musela jsem si zakrýt ústa, abych nevykřikla a ihned jsem se z hromady vyhrabala na zem. Snažila jsem se dýchat, ne moc zhluboka a uklidnit se. Mrtvoly zmírnily můj pád. Můžu být ráda, že jsem na živu.

Podívala jsem se nahoru. Propadla jsem děravou střechou přímo do velké haly.

Když jsem se trochu uklidnila, vydala jsem se ven z toho odporného místa. Přede mnou se objevily obrovské vstupní dveře.

Ach... Jakou chybu jsem udělala když jsem jimi prošla poprvé...Tak lákavá nabídka svobody...Už bych byla v bezpečí...Ale co Dave? Nemůžu ho tu přece nechat. Jak těžké bylo se jen tak otočit a zahodit nabídku svobody a bezpečí...

Po hodině bloudění sanatoriem, jsem se dostala do jakých si podzemních laboratoří. Neuvěřitelné. Nahoře je to stará barabizna, ale podzemní laboratoře jsou supermoderní.

Na bílých kamenných stěnách byly cákance krve. Tu a tam leželo tělo mrtvé ostrahy nebo doktora. Bylo tu sice dost světla, ale za to mrtvolné ticho. Prohlížela jsem kanceláře, spisy, hledala telefon nebo funkční vysílačku, nic...

Narazila jsem na kancelář s průhlednou, očividně neprůstřelnou, bezpečnostní zdí a ...

Můj bože! To je živý muž. Konečně někdo normální. Zůstala jsem stát jako opařená. Muž si mě všiml. Byl velmi starý a na podivném vozíku. Přijel blíž ke stěně a prohlédl si mě.

„Vím, vím. Měl jsem být mrtvý. Ne...takové štěstí jsem neměl. To Billy. On se o mě stará. Možná si myslí, že jsem jeho otec. Zjevně mě miluje, ubohý idiot... Víte, co znamená tento symbol?" zeptal se a ukázal na symbol na stěně. „Varuje před nano-nebezpečím. Mikroskopickými stroji, technologií, kterou máme celá desetiletí, ale kterou jsme nikdy neovládli. Murkoff objevil v mém výzkumu řešení...Změnit buňky v lidském těle na nano-továrny.

Přirozenou funkcí buněk je produkce molekul, ale pomocí psychosomatického usměrňování jsme vyrobili molekuly, které jsme přesně potřebovali. Mysl silnější než tělo. Bylo naivní a zlé si myslet, že bychom to dokázali ovládat. Využít blázny, aby vytvořili něco tak silného." odmlčel se. „Děvče..Musíte ho zastavit. Zabít Billyho. Vypněte jeho podporu života, jeho sedativa. Nachází se v hlavní laboratoři. Musíte napravit, co jsme spáchali. Nikdo se odsud nedostane živý. Musíte ho zabít." naléhal.

„Pane, to přece nemůžu zvládnout sama. Nemůžete mi nějak pomoct? Pane!" muž zmizel v jedné z místností.

Přebírala jsem si, co jsem se právě dověděla. Zabít Billyho? Walridera? Kterého jsem navíc nikdy neviděla...Ale co můžu ztratit?

Šla jsem dál, hlouběji do laboratoří. Nakonec jsem vešla do jedné obrovské haly a nemohla jsem uvěřit vlastním očím...

Uprostřed místnosti byl obrovský zdroj energie, na kterém byly zavěšené televize s jakými si podivnými obrazci, které se opakovaly stále do kola a stále rychleji. Kolem toho bylo asi šest velkých, skleněných koulí, připojených na nesčetně kabelů, hadiček a podobně.

Při bližším prozkoumání jsem zjistila, že jsou naplněné podivnou tekutinou. Některé jsou plné krve a...V jedné je tělo. Tělo muže. Z úst mu vedly hadičky, nejspíš přívod kyslíku a sedativ. Vím, co to je...Morphogenic Engine. A tohle bude nejspíš Billy. Nebylo jisté, jestli žije nebo je v bezvědomí. Každopádně jeho Morphogenic Engine byl zapnutý a jako jediný nijak nepoškozený. Stát jen tak a dívat se na něj...Byl to zvláštní, svírající pocit. Jak tohle někdo může udělat lidské bytosti­?

Byl docela pohledný a působil klidným dojmem. Najednou mi přeběhl mráz po zádech, jakoby mě někdo sledoval. Otočila jsem se a tomu co jsem uviděla jsem nemohla uvěřit...Walrider...