Projekt Walrider

10. Kapitola

Výtah se zastavil ve 4. patře. Opatrně jsme vyšly ven a rozhlédly se kolem. Chodby byly plné krve rozmazané po zdech, papírů poházených po zemi a přeházeného nábytku.

„Schováme se tamhle v kanceláři." šeptla Ash.

Dveře do místnosti byly otevřené, a tak jsme ihned vběhly a zabouchly za sebou. Obě roztřesené jsme dlouhou chvíli jen tak stály a dívaly se na sebe, když v tom jsme uslyšely ohlušující ránu.

„Co to bylo?"

„Znělo to jako výstřel. Půjdu se podívat. Třeba je to někdo z ostrahy."

„Ashley, ne. Mám z toho divný pocit."

„Liv, je to naše šance."

„Pořád se mi to nelíbí."

„Neboj se. Vlez si do tý skříňky a nehni se, dokud nepřijdu, ano?"

„Ashley..."

„Neboj a vlez tam. Nevezmu si tě na svědomí, ani to malé." na tváři se jí objevil mírný úsměv.

„Tak dobře."

Vlezla jsem tam a zavřela se, koukala jsem skrz mřížky ven. Ashley se ujistila, že jsou dvířka pořádně zavřená a šla ke dveřím, pomalu je otevřela a vykoukla ven...

Bleskově jsem si musela dát ruku na ústa, abych nevykřikla. Ashley... Viděla jsem, jak jí projel nůž hlavou jako máslem. Skácela se na zem v kaluži krve. Muž se uspokojivě zasmál. Byl celkem malý, vychrtlý, bez kalhot a s napůl rozvázanou svěrací kazajkou.

Vytáhl nůž a rozřízl Ash břicho, zabořil jí ruku dovnitř a vytáhl střeva.

Musela jsem zavřít oči, jak se mi udělalo zle. Ten pocit jaký jsem měla, si nikdo neumí představit. Cítila jsem smutek ze ztráty své nejlepší kamarádky, neuvěřitelnou zlost vůči tomu muži a také obrovský pud sebezáchovy, který mi bránil v tom Ash zachránit.

Tak jsem tam stála, sledovala ten masakr a do nosu mi čpěl pach krve a tělních tekutin. Oči mě pálily z těch nekonečných proudů slz.

Muž vyrval Ashley střeva z těla a začal s nimi psát na stěnu: Witness (svědek). Po celou dobu se smál, až mi naskakovala husí kůže...

Zničeho nic se otočil mým směrem. Srdce mi div nevyskočilo z hrudi, už, už jsem se viděla roztrhaná na kusy vedle Ashley. Skoro jsem nedýchala, když se muž zastavil těsně před skříňkou a zíral na mě skrze mřížku. Ten pocit se ani nedá popsat. Cítila jsem jeho zkažený, ledový dech.

Trvalo to několik minut, když do místnosti vtrhl další muž. Byl to Eddie Gluskin.

„Tady jsi, miláčku! Kam si mi utekla?" skočil po muži.

„Neé, ty zasranej parchante. Nech mě už žít!" zařval muž a snažil se Eddiemu vytrhnout, ale neměl šanci.

„Jak to se mnou mluvíš, ty děvko?....Omlouvám se, drahoušku. Ale takhle se vzorná žena nechová!" zamračil se Eddie a táhl ho kamsi pryč.

Ulevilo se mi. Nečekala jsem, že zrovna Eddie mi jednou zachrání život...

Dlouhou dobu jsem ještě stála ve skříni a sledovala Ashleyino pulzující zubožené tělo... Po chodbě se rozléhaly něčí kroky. Srdce se mi zastavilo...Celá jsem se třásla.

Do místnosti vešel Dave. Viděla jsem jeho zděšený výraz, když zahlédl Ashley.

„Tady...ve skříni." zmohla jsem se konečně na slovo.

Očividně mu spadl kámen ze srdce, ihned přispěchal a pustil mě ven. Padla jsem mu do náruče a neubránila se slzám. Svíral mě dlouho v pevném objetí.

„To bude v pořádku, lásko." utěšoval mě.

„Měli bychom jít."

„Nemůžeme jí tu nechat." kývla jsem směrem k tělu Ashley. Dave se odtáhl a podíval se mi do očí.

„Liv, musíme jí tu nechat. Nemáme čas. Nechci, abys byla další."

Jen jsem přikývla a na to už jsme šli chodbou pryč. Bylo tu až mrazivé ticho.

„Jak se dostaneme ven?" zeptala jsem se.

„Za prvé musíme do přízemí. Což nebude tak lehké. Ale my to zvládnem." Políbil mě na čelo.

Už dvě hodiny jsme bloudili po budově. Bylo dost náročné se vyhýbat ostatním. Někdy jsme museli být na dlouhou chvíli schovaní ve skříních. Než byl vzduch čistý. Byla jsem vyčerpaná, vystresovaná a hladová.

„Můžeme si někde odpočinout? Jen na chvilku."

„Samozřejmě...Zajdeme támhle do knihovny."

Chodba však byla zatarasená nábytkem.

„Myslíš, že to zvládneš po římse?" prohlídnul si mě starostlivě.

„Jo, to zvládnu."

„Dobře. Budu hned za tebou." mírně se pousmál.

Dave mi pomohl vykročit na římsu z poloviny prosklené zdi. Mírně se mi zatočila hlava.

„V pohodě, zlato?"

„Jojo...Všechno v pořádku." zahlásala jsem a pomalu se sunula po římse.

Těsně za mnou šel Dave. Byla tma, ticho,, slyšet byl jen náš dech. Studený vánek příjemně chladil na kůži a udržovat smysly ve střehu.

Najednou mě cosi zezadu popadlo za krk a začalo mě škrtit.

„Olivie!" slyšela jsem Dava a ještě jsem viděla koutkem oka, jak ke mě natahuje ruku.

Bylo však už pozdě. Vysmekla jsem se z útočníkova stisku, ztratila rovnováhu a padala hlouběji a hlouběji do tmy....