Svět ve studně

4. Cesta

Jdu tam kam mě pírko vede a doufám, že na mě nevyskočí z některého z keřů nějaký tříhlavý pes, mluvící liška nebo něco podobného. Jsem už unavená, ale jdu dál. Pírko se mnou drží krok jako by mělo oči. Zpomalí vždy když zpomalím já. Stále jdu jenm lesem, ale čím dál jsem tím je tu víc světla a víc života. Právě kolem mě proběhly dvě veverky. Jedna modrá a druhá žlutá. Stále mě fascinuje barevnost nepředvídavost a pestrost tohoto světa. I když jsem Leea znala jen vážně krátkou chvíli, stýská se mi po něm.

Dojdu na slunnou mýtinku uprostřed lesa. Je plná nezvykle barevných hub a rostlin. Z takových hub bych se asi bála udělat smaženici nebo houbovou polévku. Při představě, že jím polévku co by měla díky takovým houbám barvu jako duha se musim pousmát. Ne tak to bych se opravdu bála pozřít. Dotknu se pírka a to se snese k zemi. Rozhodla jsem se odpočinout si.

Chvilku jenom ležím v trávě a do holých rukou mě bodají ostrá stébla trávy. Zahledím se nad sebe a spatřím stromy naklánějící se nade mnou. Skrz větve spatřím čistě blankytně modrou oblohu jen s párem bílých nadýchaných beránků plujících po obloze. Skrz jeden ten dokonale tvarovaný mráček jako z pohádky pronikal paprsek slunečního světla, které mě šimralo na chladných chodidlech. Na nose mě polechtají droboulinké nožičky motýla. Jeho lehtaní mi podráždilo nos. Hepčí! Motýl leknutím vzlétne a já si teprve teď všimnu jeho křídel co jsou zvláštně zbarvené. Jsou na nich opravdové obrazy. Krajina se západem slunce. A jeho oči jsou dvakrát tak velké jak u normálních motýlů. Vypada jako z nejaké komiksové knížky ta postavička s většíma očima než je jeho tělo. Když motýl odlétne já zavřu oči a na chvíli usnu.

Po probuzení si uvědomím, že jsem spala déle než pouhou chvíli. Když jsem usínala bylo něco po poledni, ale teď je ráno. Musela jsem být hodně unavená jestli jsem spala tak dlouho. Teď mi tváře ovívá lehce vlahý ranní vánek a tak poznávám, že bude docela brzo ráno. Dotknu se pírka a to se vznese. Zamíří logicky opačným směrem než kudy jsem přišla. Vidím před sebou mlhu a celkem se bojím toho co bude za ní, ale dále následuji pírko.

Vejdu do mlhy a pohladí mě chladný vzduch. Zavřu strachy oči, ale pokračuji stále dál i když na slepo. Víčka otevřu až tehdy , když ucítím, že okolní vzduch je znovu teplejší. Po otevření víček se celá uchvácená zastavím. Jakožto vášnivá čtenářka jsem se okamžitě zamilovala do toho co jsem právě spatřila. Schody vytvořené z obřích knih, lemované pohádkovým lesem. Na okraji schodů byla místy pověšená lucerna. Tohle bylo opravdu pohádkové místo. Skoro se mi ani nechtělo ho opouštět, ale pírko jako živé mě netrpělivými pohyby pobízelo k pokračování v chůzi. Poslechla sem a i když nerada šla jsem.

Po dlouhé cestě jsem dorazila k horské říčce ve které přes bílošedé kameny protékala průzračně čistá voda. Mám hroznou žízeň. Je to už celá věčnost co jsem naposledy pila. Dotkla jsem se pirka aby se zastavilo a klekla si na břeh říčky a do dlaní nabrala vodu. Pomalu jsem si vychutnávala chuť čisté studené vody a pak jsem si jí opláchla obličej. Nade mnou se tyčily krásné hory s bílými čepičkami. Špičky skal jako by probodávaly blankytně modré nebe. Chvíli pozoruji nebe s plujícími mráčky a poslouchám šeptání vody a tu mě z klidu vytrhne zpěv. Ne jednoho halsu, ale hned několika. Rozeznávala jsem několik ženských a několik mužských, však tomu co zpívali jsem nerozumněla. Halsy byli daleko, soudě podle toho, že ke mě doléhaly jen tlumeně. Nakonrc hlasy zmizely úplně. Znovu se dám do pozorování oblohy.

A znovu mě z ticha vytrhne zvuk. Tentokrát to není zpěv, ale šustění keře. Polekaně sebou trhnu a vyjeknu když spatřím co z keře vypadlo. Je to jakýsi chlapec. Bude o něco starší než já, ale asi jenom o rok. Je vylekaný stejně jako já. Přiloží si ukazováček na rty, abych byla zticha. Uposlechnu. Kývne na znamení poděkování a přijde ke mě blíž. No spíš přikulhá, protože mu z nohy trčí šíp a z rány teče pramínek krve. Chlapec se porozhlédne a pak konečně promluví.,, Já jsem Tollen." ,, Já jsem Mina " představím se, ale nespouštím oči z jeho zranení. Tollen to očividně pozná a řekne ,, Střelili mě. Venomové." Když si vzpomnu na ošklivé temné víly co unesly Leea a ublížili tomuhle klukovi pohltí mě vztek. Tollen vyvalí oči a já na vysvětlenou řeknu smutně ,, Unesli mi kamaráda. Vlka Leea" Tollen soucitně kývne hlavou a já už to nevydržím a začnu mu ošetřovat ránu. Chvílemi je v Tollenově tváři vidět bolest, ale snaží se to skrýt. Vypadá to, že je statečný. ,, Odpusť, že jsem tak smělý, ale ty nevypadáš moc jako z našeho světa" řekne mírně když mu zrovna čistím ránu. Teprve teď si uvědomím, že on není jako já. Má špičaté uši, delší vlasy, úzký broskvový obličej a silné ruce. Na zadech má toulec s šípy a v ruce luk. Šípy jsou ale narozdíl od toho co měl v noze světlé. ,, Ne nejsem." Odpovím a nesměle se zeptám ,, a ty jsi .... e.... " ,, Elf ze světlých hor " dopoví to Tollen a zářivě se usměje.