𝙊𝙘𝙚𝙖𝙣 𝙀𝙮𝙚𝙨 (JotaKak) || CZ PŘEKLAD || ✓

FRIGID - CHLAD

Jotaro se na toto ráno těšil. Jako obvykle, Kakyoin dorazil k jeho dveřím, aby ho vyzvednul a samozřejmě vzhledem k momentu v tichém dešti předchozího dne měl velmi dobrou náladu. Zima nečekaně přišla a Kakyoin měl na sobě volný zelený kabát a jeho obvyklou bílou šálu, kterou měl omotanou kolem krku.

„Ahoj!" zavolal Kakyoin, když mu Jotaro otevřel dveře, aby ho pustil dovnitř. „Promiňte za vyrušení!"

„Nemusíš to pořád říkat, zatracený nerde." zamumlal Jotaro, když Kakyoin vešel a začal si zouvat boty.

„Vážil bych si toho, kdybys mi přestal říkat nerde." řekl Kakyoin s ublíženým obličejem, když otevřel dveře do jídelny.

„Kakyoine!" řekla Holly s úsměvem. „Neslyšela jsem tě přicházet!"

„Omlouvám se Holly-san." řekl Kakyoin s malou poklonou. „Přišel jsem jen pozdravit. Jotaro a já už půjdeme."

„Počkej chvilku." řekla Holly náhle. „Něco pro tebe mám."

Kakyoin zmateně naklonil hlavu. „Co je to?"

Otočila se zpátky a držela malou dřevěnou krabičku zabalenou v králičím potisku s červenými stuhami na stranách. „Jotaro říkal, že je máš rád."

Kakyoin rozvázal provázek a uvnitř krabičky našel několik jasně červených třešní. Jeho ústa se mu při pohledu na třešně otevřela a on znovu zavřel krabičku a usmál se. „Děkuji Holly-san."

Holly se sladce usmála. „Vlastně o byl Jotarův nápad. Jsi tady tak často Kakyoine, je to jako bych měla druhého syna!" nadšeně zakňourala a Jotaro se zamračil. Kakyoin se usmál, když poděkoval Jotarovi za třešně a poté co dala Holly Jotarovi obvyklou ranní pusu, se vydali na cestu.

„Víš, když jsem tě poprvé potkal nemyslel jsem si, že budeš takový měkouš." zavtipkoval Kakyoin při cestě do školy.

Jotaro ho hravě poplácal po zádech a Kakyoin se zasmál. „Přestaň se smát."

„Dobře... dobře." řekl Kakyoin, když jeho smích ustal. Nicméně Jotaro si všiml, že se pořád usmívá, když zíral na oblohu nad ním, osvětlenou bílými jasnými paprsky slunce.

„Co je?"

„Nic." řekl Kakyoin s úsměvem. „Není to tak dlouho, ale cítím se, že tě znám už roky."

„Můžu říct to totéž."

Když šli, Kakoin žďuchnul do Jotara ramenem. Pro jednou je dívky nepronásledovaly do školy. Možná zjistily, že Jotaro se beznadějně zamiloval do Kakyoina, což udělal. Nebylo absolutně nic co by je mohlo rozdělit.

Jotaro cítil, že Kakyoinova ruka vlezla do té jeho a dovolil Kakyoinovi pevně chytit jeho ruku. I přes těsnost byl jeho stisk jako obvykle jemný. Jotaro si všiml, že Kakyoinovy oči se začaly pomalu zavírat, když se naklonil k Jotarovi a nechal svojí hlavu odpočívat na jeho rameně. Jotaro se zastavil a podíval se na Kakyoina.

„Promiň..." zašeptal Kakyoin s mírným úsměvem. „Nemyslím, že jsem včera dost spal."

„V pohodě." Řekl Jotaro. „Pojď sem."

Zvedl Kakyoina na svatební styl a sledoval jak se mu zavírají oči. Všiml si lavičky na chodníku, vydal se k ní, sednul si a opatrně položil Kakyoina na ní. Kakyoin spadl na stranu přímo do Jotarového náručí, spal, aniž by si byl vědom světa okolo sebe.

Jotaro si myslel že by takhle mohl žít do konce svého života. I když držel Kakyoina vzhůru, cítil se více než šťastný. Vypadal tak klidně.

„Hádám, že dneska vynecháme školu." řekl Jotaro a začal hladit Kakyoina v jeho jemných vlasech.

Cítil, že se mu vlastní oči pomalu začaly zavírat a bez zdráhání se mu hlava naklonila do strany, když nechal spánek, aby si ho vzal a tak tam tiše seděli, klidně opírající se o sebe spali.

............

„Jotaro."

Jotaro se zavrtěl.

„Jotaro!"

Jotaro se vrátil zpátky do reality a viděl Kakyoina sedícího vedle něj. Usmíval se a jeho tváře byly růžové. Jotaro si nemohl pomoct a usmál se. Vypadal tak roztomile. Obloha okolo nich byla temná, osvětlená pouze měsíčním svitem, které bylo naprosto okouzlující.

„Co-"

„Vzbudil jsem se odpoledne a viděl jsem, že pořád spíš." vysvětlil Kakyoin. „Takže jsem tady prostě seděl a čekal. Nevěděl jsem, že budeš spát až do noci!"

Jotaro potichu zaklel. „Taky jsem to nevěděl. Proboha..."

Všiml si že se Kakyoin zase třese. Nebyl překvapený. Koneckonců Kakyoin byl docela hubený. Objal Kakyoina rukama aby ho zahřál a byl překvapený když slyšel popotahování od červenovlasého chlapce který zabořil svůj obličej hlouběji do Jotarové hrudi.

„Copak?" zeptal se ho znepokojeně Jotaro, když Kakyoin ukázal své lesklé a mokré fialové oči.

„Promiň... tyhle slzy nejsou ze smutku..." řekl Kakyoin a utřel si slzu. „Jsem jen rád, že jsem konečně našel někoho, komu bych se mohl otevřít."

Jotaro se usmál a přitáhl si Kakyoina blíž a hleděl se na měsíční svit nahoru. „Já taky..."

Kakyoin si povzdechl. „Dávno ani moje mamka nevěřila, že si někoho takového najdu. Víš, včera když jsem jí o tobě řekl, nevěřila mi."

Jotaro se podíval dolů na Kakyoina, jeho výraz byl nečitelný. Kakyoin pokračoval. „Takže jsem hrál, že jsem šťastný abys mohl být šťastný i ty. Líbí se mi vidět tě šťastného víš?" zasmál se. „Promiň... nechci aby náš vztah byl postavený na lžích, ale... prostě tě moc miluju. Nemyslím, že bych tě někdy mohl nechat jít."

„Taky si nemyslím, že já bych mohl." řekl Jotaro zpátky. Sundal si svojí šálu a dal jí Kakyoinovi. „Tady, je ti zima ne?"

„Jotaro, no tak, jsi moc hodný."

„To si myslíš?"

„Já to vím."

Jotaro se zasmál. „Proč?"

Kakyoin se usmál zpátky. „Tohle jsi nikdy nikomu neudělal. Hádám, že jsem první, kdo odemkl tvojí něžnou stránku."

Jotaro se zavrtěl. „Proboha Kakyoine, sklapni." Kakyoin se zahihňal a oba se otočili zpátky k měsíci. Kakyin však dál hleděl do Jotarových krásných očí. Tyhle krásné oči podobné oceánu, kterých se nikdy nenasytí. Nechtěl nic jiného jen do nich navždy koukat. A pod namodralým měsíčním svitem vypadaly mnohem krásněji. Kakyoin byl překvapený, protože se Jotaro usmíval. Doopravdy.

„Jsi tak roztomilý." řekl Kakyoin, když jemně sevřel Jotarovu tvář. „Ty se usmíváš!"

Jotarův úsměv zmizel hned potom co se otočil. „Neusmívám. Nic jsi neviděl."

Kakyoin se zasmál. „Dobře přiměju tě si tohle pamatovat dokonce tvého života." Zavrtal se víc do Jotara a jeho víčka se začala zavírat, což mu dělalo menší oči.

„Tohle si budu pamatovat navždy." zašeptal.

„Já taky."

Zůstali tam a seděli pod noční oblohou posetou miliony třpytících hvězd, každá z nich jasně zářila aby vyplnily temnou noční oblohu. Jejich malíčky se do sebe zapletly jako by dělali slib.

„Zůstaneš se mnou už navždy?" zašeptal nakonec Kakyoin. Cítil se tak ochraňovaný pokaždé, když ho Jotaro držel v náručí.

„Navždycky."