𝙊𝙘𝙚𝙖𝙣 𝙀𝙮𝙚𝙨 (JotaKak) || CZ PŘEKLAD || ✓

DESOLATION - BEZÚTĚŠNOST

Kakyoin se příští ráno neukázal. Jotaro to ani nečekal, takže nebyl překvapený. Povzdychl si když si po rychlé sprše převlékal. Naprostá hloupost ho stála jeho přátelství s Kakyoinem. Bylo po všem.

Ozvalo se zaklepání na dveře a na moment měl naději, ale potom uslyšel hlas jeho matky a on si podrážděně povzdechl. „Jotaro? Jsi vzhůru?" bez čekání na odpověď otevřela dveře. „To je divné. Kakyoin tu ještě není... obvykle chodí brzy."

Protože on nepřijde. Pomyslel si Jotaro. A je to moje zatracená chyba. Měl chuť na místě plakat, ale nedovolil si to. Nikdy by před někým neukázal slabost. Obzvlášť )před jeho matkou.

„No,ať se děje cokoli, jsem si jistá, že Kakyoin má pro své zpoždění dobrý důvod." řekla Holly s úsměvem. „Je velmi milý Jotaro. Je dobrý člověk, měl by jsi se ho držet."

Ty tomu nerozumíš. Už jsem ho ztratil.

„Jo..." odpověděl slabě Jotaro, když Holly odešla. Zaťal pěsti tak pevně, že mu zbělaly klouby a skousl si ret až dokud neucítil krev. Setřel krev pravou rukou a znovu si povzdechl. Jediná věc, která zhoršovala pocit ze ztráty Kakyoina byl fakt, že jediný člověk, který ho právě teď mohl utěšit byl Kakyoin, ale vzhledem k tomu, co se včera odpoledne stalo, si byl Jotaro jistý, že Kakyoin s ním nechce mluvit. Neviděl Kakyoina ani po škole. Předpokládal, že Kakyoin hned odešel, aby se mu vyhnul.

Snídaně toho rána byla tichá, jediný zvuk byl od Holly, která iritovaně mumlala, když drhla nádobí. Namísto hrubých poznámek, které obvykle říkal, byl tentokrát Jotaro potichu. Nevypadalo to, že trapné ticho Holly otravovalo. Ve skutečnosti díky svému brblání, si toho sotva všimla.

Někdo zaklepal na dveře a na chvilku se Jotarovi ulevilo, když slyšel Kakyoinův známý hlas, který volal: „Omlouvám se na vyrušení!" Nicméně narozdíl obvyklého tónu hlasu, který byl vždy plný nadšení, zněl tentokrát znuděně, jako by chtěl co nejdříve odejít. To způsobilo trochu bolesti v Jotarově hrudi.

„Otevři dveře Jotaro!" zavolala Holly z kuchyně.

Jotaro si při vstávání vzdychnul a odemkl dveře. Kakyoin se na něj jen beze slova podíval. Nevypadal naštvaně, ale taky nevypadal nadšeně že Jotara vidí. Jotaro polkl.

„Myslel jsem, že dneska už nepřijdeš." řekl s rozpačitým pocitem.

„Chtěl jsem přijít. Jen jsem chtěl přijít trochu později abych nemusel být v tvojí přítomnosti dlouho." řekl Kakyoin, což Jotara trochu zabolelo. „Poslouchej, nechci tady být dlouho dobře? Přišel jsem jen abych se ujistil, že nepřijdeš pozdě do školy, protože by to tak Holly-san chtěla." Fakt, že se snažil znít zdvořile, jen zhoršil bolest v hrudi. Jotaro kývl a nic neříkal.

Kakyoin se otočil a vyšel z domu. „Uvidíme se ve škole..." věnoval Jotarovi poslední pohled, potom se odvrátil úplně.

„Počkej." řekl Jotaro náhle. Kakyoin se zastavil, ale neotočil se. Jotaro těžce polkl a byl jako zmražený.

„Včera... když jsem tě chtěl políbit... neřekl jsi o tom ani slovo. Nepřijal jsi fakt, že k tobě něco cítím, ale úplně jsi to neodmítl." Nevěděl, proč otevřel svoji pusu. Možná jen zoufale chtěl, aby ho Kakyoin miloval zpátky. Proč tolik chtěl pronásledovat Kakyoina?

Kakyoin se na něj otočil se skrytým smutkem v očích. „Jen potřebuji nějaký čas na promyšlení, dobře?" Utřel si slzu z oka a vydal se z domu. „Promiň že jsem tě tam včera tak nechal... promluvíme si o tom později."