𝙊𝙘𝙚𝙖𝙣 𝙀𝙮𝙚𝙨 (JotaKak) || CZ PŘEKLAD || ✓

TRANQUILITY - KLID

Slunce už dávno kleslo za obzor a místnost byla docela temná, jediným zdrojem světla byla stolní lampa, kterou Kakyoin rozsvítil jen před chvílí. Kvůli tmě neviděl Jotarův obličej tak jasně z místa kde seděl, tak vyvolal svého Standa, Hierophanta Green, aby se na Jotara zblízka podíval. Nechtěl rozsvěcet, protože by to pravděpodobně narušilo Jotarův spánek. Usmál se, když nahlédl na jeho obličej. Vypadal tak rozkošně když spal. Také dostal šanci vidět Jotara bez čepice a byl překvapený, jak huňaté jeho vlasy byly. Byl v pokušení natáhnout ruku a sáhnout si na ně, ale podařilo mu se se zkrotit.

Kakyoin se otočil zpátky na svůj skicář. Byl už téměř hotový se svým dílem a už jen přidával nějaké poslední detaily. Za pár minut by už mohl být připravený ukázat svoje umělecké dílo hotové Jotarovi. Cítil se poněkud nadšený ukázat mu jeho práci. I když sotva Jotara poznal, cítil, že bude s tímto výtvorem spokojený. Tato myšlenka ho rozesmála.

Když chtěl dodělat ještě nějaké další podrobnosti, všiml si, že Jotaro se začínal probouzet. Podvědomě schoval svého Standa, když Jotaro začínal otvírat jeho oči. Kakyoin se zvedl ze židle a s úsměvem došel k němu. „Vzbuď se ospalče."

„Kolik je hodin?" zeptal se Jotaro tichým a hlubokým hlasem. Mnul si oči a pomalu se zvedl ze země.

Kakyoin se podíval na hodiny. „Je skoro sedm." Když vylezl Jotaro ze své postele, Kakyoin vyšel ke dveřím, otevřel je a povolil světlu vejít do jeho pokoje. „Pojďme se najíst."

„Dobře." odpověděl Jotaro, vstal a opatrně si nasadil čepici na hlavu.

Světla v kuchyni už byla rozsvícená a Jotaro byl příjemně překvapen, když na stole na něj čekala vůně čerstvě uvařeného jídla. Jotaro si nevšiml že si Kakyoin odebral.

„Kdy jsi to všechno udělal?" zeptal se ho Jotaro, když se Kakyoin prohrabával nádobí v jedné z kuchyňských zásuvek.

„Oh, tohle." řekl Kakyoin. „Holly ještě nebyla doma a já jsem ve vaření hrozný, takže jsem něco objednal. Doufám, že ti to nevadí."

„Nevadí." řekl Jotaro a už zkoumal svojí porci jídla zrovna když se Kakyoin vracel k jídelnímu stolu. Usmíval se.

„Vypadá to, že někdo má hlad." provokoval Kakyoin, když si sedl na židli vedle Jotara.

„Zavři hubu." řekl Jotaro. I přes jeho vulgární reakci, jeho tón hlasu vůbec nezněl hrozivě.

Kakyoin se zachichotal a začal se soustředit na jeho box. „Víš Jotaro, tvoje maličkost tě dělá tak roztomilým."

Jotaro opět cítil, jak se červená. Nenáviděl, když ho Kakyoin nazýval roztomilým a jeho to přinutilo cítit se vůči sobě trochu lépe a ještě víc nenáviděl fakt, že chtěl aby ho tak Kakyoin oslovil znovu. Pro Kakyoina měl také spoustu pochval, ale asi nikdy nebude dost statečný na to, aby je přiznal. Jen pomyšlení na Kakyoina a červenal se. Ačkoli jeho myšlenky nikdo jiný, než on sám neslyšel. Také nenáviděl, že myšlenky o Kakyoinovi byly ty, které křičely nejhlasitěji.

Byla tady jen jedna věc, které nerozuměl. Právě dneska Kakyoina potkal, tak proč se do něj tak zbláznil? Možná to bylo kvůli jeho úsměvu, který byl prostě tak jasný a pravý. Možná to byly ty zasněné fialové oči, za kterými byla jen laskavost. Možná to bylo kvůli jeho kaštanovým a třešňově červenými vlasy s prameny které by se daly srovnat k nejhebčímu peří. Nebo to možná bylo jeho tvářemi, které zčervenaly pokaždé když byl v rozpacích, což bylo mnohem víc než jen rozkošné.

Příliš opatrný a nechtěl aby ho Kakyoin přistihl jak se zase červená, tak si vyčistil myšlenky v jeho hlavě a teď už se soustředil jen na jeho jídlo.

„Přemýšlíš nad něčím, Jotaro?" zeptal se Kakyoin a upřeně na Jotara koukal. „Už zase máš takový ten pohled."

„To nic, věř mi." odpověděl Jotaro a snažil se skrýt své tváře, což se ukázalo jako náročný úkol, protože Kakyoinův roztomilý pohled plný zvědavosti jen rozdmýchal plameny jeho ruměncům.

„Tak dobře." odpověděl Kakyoin a znovu se věnoval svému boxu.

Jotaro nikdy nevěnoval moc velkou pozornost jeho okolí, ale rozhodně věnoval spoustu své pozornosti Kakyoinovi, protože si všiml, že se Kakyoin docela hodně usmívá a to úplně bezdůvodně. Byl to nerd, ale zároveň to považoval jako docela roztomilé. Možná to je jen jeho zdvořilost. Jotaro se usmál. Ale právě teď vše, co chtěl bylo zírat na Kakyoinův okouzlující úsměv.

„Seš si jistý že jsi v pohodě?" zeptal se Kakyoin Jotara se znepokojením v hlase. Bylo to nesmírně milé a jeho hlas byl něžný a laskavý. Jen z slyšením jeho slov byl Jotaro přesvědčený, že může Kakyoinovi věřit. Cítil se s ním tak uvolněný.

Tak úplný.

„Jsem v pohodě, přísahám." řekl Jotaro a na jeho rtech se objevil mírný úsměv. „Myslím... že jsem trochu vděčný za všechno."

Kakoin byl překvapený. Rozzářil se a jeho úsměv se rozšířil. „Vděčný? Nemyslel jsem si, že od tebe někdy tohle slovo uslyším, Jotaro!" smál se Kakyoin. „Tak za co se cítíš vděčný dnes, Jotaro?"

Jotaro se usmál, na rozdíl od dříve tohle bylo skutečné.

„Hádám, že jsem prostě rád, že jsem potkal někoho, komu můžu říkat kamarád." řekl upřímně Jotaro a podíval se na Kakyoina. „Neznám že dlouho, ale nevím... myslím že tentokrát... bylo to mohlo klapnout. Myslím, že tě chci poznat víc. Měli by jsme chodit spolu ven častěji."

Kakyoin se usmál. „Zní to jako zábava!"

Jotaro dojedl večeři stejně jako Kakyoin a oba chlapci strávili svoji noc hraním videoher na herní konzoli Jotarova dědečka. O čem jeho tupý děda nebude vědět mu stejně neublíží.

Jotaro nikdy předtím videohry nehrál a byla mezi nimi kvůli tomu obrovská dovednostní propast. Zatímco Kakyoin byl očividně profesionál, Jotaro byl naprostý opak. Kakyoin této noci vyhrál dvě stě her, zatímco Jotaro žádnou.

„Příště tě můžu nechat vyhrát." řekl Kakyoin chraplavým hlasem se zlomyslným úšklebkem. „Jen aby jsi věděl jaké to je vyhřívat se ve slávě."

„Nemůžu tomu říkat výhra, když mě lituješ tak moc že mě necháš vyhrát." upozornil Jotaro. „Hádám, že to vysvětluje hodně. Kruci."

„Neboj!" řekl Kakyoin s úsměvem. „Zlepšíš se, věř mi!" odložil ovladač a jeho tón hlasu se okamžitě změnil na ještě měkčí, laskavější a méně energický. „No tak, pojďme už to zabalit a dostat tě do postele."

„Ještě nechci jít do postele." Řekl Jotaro. „Právě jsem spal čtyři hodiny kruci."

„No dobře." zamumlal Kakyoin a podíval se na hodiny. „Um, už je jedenáct a když nebudu doma do půlnoci jsem si jistý že se o mě rodiče budou bát." Pomohl Jotarovi zabalit Josephovu konzoli a dokonce utřel stůl v jídelně. Byl vděčný, že mohl s Kakyoinem strávit aspoň pár dalších minut.

Kakyoin si obvázal šálu okolo krku a u dveří si obul boty. Zamával Jotarovi a usmál se. „Uvidíme se zítra, Jotaro!" řekl nadšeně. „Dobrou noc. Spi dobře." Věnoval Jotarovi ještě poslední úsměv, než se otočil a šel.

Ještě chvíli stál u dveří a čekal, než mu Kakyoin úplně zmizí z dohledu, pak se rozhodl jít spát. Jakmile se jeho hlava dotkla polštáře, usnul rychlostí světla.