Another world

11. část

  Probrala jsem se s bolestí hlavy a malátností na své posteli svého pokoje. Než jsem si uvědomila a vzpomněla na poslední průběh událostí, dveře od pokoje se otevřely a vstoupil do nich... 

   ,,Nazdárek,'' usmál se Jerome a díval se na mě pohedem jakoby mě chtěl zabít. Absolutně jsem nechápala, co se to sakra stalo a jakto, že jsem v Hradci místo v Gothamu. Nevím, co se stalo a bojím se zeptat. Ale Jerome, jakoby mi četl myšlenky.

  ,,Asi si říkáš, co se to stalo. Ale neboj, moje úmysly s tebou jsou jenom ty nejhorší,'' a poté se ho zmocnil psychopatický záchvat smíchu. 

  V hlavě jsem měla prázdno, ale zároveň miliony otázek se mi hemžily hlavou. Tenhle pocit popsat nejde, cítila jsem se jak IQ 30. 

  ,,Můžeš mi říct, proč, co se to děje a co ode mě chceš?'' zeptala jsem se a tím jsem jeho smích zmklkla.

  Jerome se zamračil a přiložil si prst na ústa. Náznak toho, že přemýšlí, ale nepřemýšlí, protože Jerome má tyhle věci dopředu promyšlené a je vždy minimálně o tři kroky napřed. Nevím no, vzhledově je božský, ale to chování to je trošku tfuy. 

  ,,A co takhle výlet, když už jsme tady. O, počkej, málem bych zapomněl,'' a vytratil se. V mým domě. Odešel. 

  Nahned se ale vrátil a to jsem si ani nestačila srovnat myšlenky. Po příchodu do pokoje přišel ke mně držejíc krabici obvázanou červenou mašlí. Asi jako dárek.

  ,,Co to je?'' zeptala jsem se ho. Jerome znuděně protáhl oči.

  ,,Ale notak, jen to rozbal,'' zazubil se na mě. Jasně, jako pejsek jsem ho poslechla. Uchopila jsem od něj krabici, mašli rozvázala a jakmile jsem otevřela víko krabice, vyskočil na mě nějaký clown na pružině, který se smál. 

  Moje reakce nebyly adekvátní. Jerome se usmíval a koutky mu  hnusně cukaly. 

  A teď... ta hračka promluvila. ,,Dvě minuty,''. A já to ve strachu zahodila na zem. To se ale Jeromovi nelíbilo a šel po krabici s clownem.

  ,,Co to je za krám! Nějak to nefakčí... hm...'' Tohle určitě podle Jeromový mluvy v plánu nebylo. Potichu jsem se zvedla a chtěla jsem ho obejít, dostat se pryč. Cestu ke dveřím jsem šla pozpátku, abych se na Jeroma dívala, jestli se na mě neotočí. 

  ,,Ne, tak rychle,'' kdosi mě čapl za ruku. Byl to můj brácha Jim. 

  Jerome se na nás otočil  a opět se mu vrátil jeho creepy úsměv. 

  ,,Áááá, tohle je novinka, Tady Jimbo.... je teď na mojí straně,'' oznámil mi a kývl na Jima stojícího za mnou hlavou. 

  Otočila jsem se na Jima, který na mě foukal foukačkou na party a to mě tak zaskočilo, že jsem se lekla. ,,Všechno  nejlepší k proměně,'' dodal. Což jsem nepochopila, ale rázem mi to došlo.

  Hned, Jerome stál vedle mě a držel krabici se šaškem. Ten na mě okamžitě vyrchlil nějaký barevný kouř. Všechno se to odehrálo rychle.

  Začala jsem lapat po dechu. Následovala malátnost, ukrutná. Jakoby se houpal svět. V hlavě chaos, zmatky, myšlenky s realitou se spojovaly. Nevěděla jsem, co je skutečnost. Ztrácela jsem rovnováhu a viděla svět jako na extrému. Hlavou dolů. Abych nespadla, chytla jsem se postele. Ale něco ve mě sílilo. Hlasy promlouvaly skrze mě. Šeptaly, nerozuměla jsem jim. Bolela mě hlava. Klopýtala jsem po pokoji. Asi jsem ztrácela vědomí?

   Pálilo mě čelo, tak jsem si ho chytla a hlasy sílily. Mluvily na mě. V jiným jazyce. Neviděla jsem svůj pokoj, ale barvy, velmi ostré, které splívaly v obrazy asi Jima a Jeroma. Spadla jsem na zem. 

  Něco se ve mě dělo. Najednou mi ta bolest a pocit nepřirozenosti přišla směšná, protože mi koutky cukaly, ale nevědomě. Začala jsem se napříč bolesti a nestability smát. Jak kdybych byla víc jak ožralá. Držela jsem se za hlavu, protože ta bolest mi nedovolila racionálně přemýšlet, vlastně vůbec. Ale smála jsem se tomu. Barvy se proměnovaly v předměty obytném v pokoji a postavy Jeroma a Jima jsem viděla jen rozmazaně. 

  V hlavě totální chaos. Jenom hlasy mluvící v jiném jazyce procházející skrze mě. Myšlenky se vynořovaly samy. Přišlo mi vtipné myslet na to, někomu pomalu bodat do břicha a ten člověk by brečel bolestí. Tomu jsem se smála. Nahlas. Nebylo mi pomoci. 

  Vyhazovala jsem věci kolem sebe, ale neviděla jsem je. Nebo spíš jenom rozmazaně. Těžko říct, proč jsem to dělala, jakoby mě ovládal někdo jiný. 

  A najednou se všechno vrátilo do normálu, hlasy úplně ustaly, barvy a rozmazanost zmizela a já ležela na zemi, ač jsem vůbec netušila, jak jsem se zde ocitla. 

  Na demnou stojí Jim a Jerome. Oba dva se na mě v napětí usmívají. Viděla jsem všechno normálně. Ale s mojí psychikou se něco stalo. Bylo mi tak nádherně...

  Jerome mi podával pomocnou ruku a já ji přijala. 

  ,,Je ti krásně že?'' zubil se na mě. A já, konečně, plná odvahy, sebevědomí a pocit totální spokojenosti jsem mu odpověděla: ,,Nikdy mi nebylo líp,''.