Mad Story of Cheeky Girls/CZ

11. 10. 2020

2:36 p.m. - Zacharia R. Taha

„Perrie, ty vážně nemáš co dělat?" káravě si ji prohlížela Steph, zatímco stála na chodbě před dveřmi do mého pokoje.

Bezmocně jsem na ni koukala a měla jsem chuť se praštit hlavou o zeď. Tohle trýznění nekončí. Vcelku uječenou Španělku vyhodila brzo ráno. Hned co se přesvědčila, že jsou na recepci pracovnice, popadla El a osobně ji doprovodila až do haly.

Teď se snaží přesvědčit Perrie, že nemá čas na nějaké povídání a vyhrožuje jí dřívějším odchodem, ani jedna ovšem netušíme, co to může znamenat. Celý den je mimo, vůbec nevnímá, i přesto do ní Perrie neúnavně ryje a dráždí její nervy.

Zavřu jim dveře před nosem a snažím se najít sluchátka. Ráda bych je vyměnila za London, ta byla úžasná. Našla jsem je! Vyrazím sebevědomě ze dveří, na tváři mám široký úsměv a pozornost dvou dívek.

Ještě víc se usměji a zamžourám na ně.

„Už to s vámi nedávám," držím si úsměv, „jdu si provětrat hlavu a pobavit se s normálními lidmi, takže ustupte." Vrazím do jedné ramenem a vycházím z bytu.

Kecám, jdu jen do knihovny, tam snad najdu oázu klidu a míru. Seběhnu schody a projdu východem. Zamířím po ulici k vysoké budově. Není moc blízko, ale je nepřehlédnutelná. Konečně vzduch. Chladný příjemný vítr mi pročesával vlasy. Víc jsem se zabalila do svého pleteného svetru a pokukovala cestou po studentech potulujících se všude kolem. Šoupala jsem teniskami o chodník a pomalu se blížila k fakultě.

Proč jsou všichni v sobotu odpoledne okolo fakulty. Neříkejte mi, že tihle všichni svou poslední volnou sobotu tráví v knihovně a v prostorech fakulty, než je škola jako každý rok zahltí povinnostmi. Neuvěřitelné.

Opravdu pár skupinek mladých lidí postávalo před fakultou a horlivě diskutovalo.

Páni, taky bych si přála najít někoho zajímavého, s kým bych mohla sdílet svůj volný čas. Místo toho utíkám před spolubydlícími.

Chtělo se mi strašně smát, bylo to tak absurdní.

Přitáhla jsem si svetr blíž k tělu a koukala na skupinu kluků, okolo které jsem procházela. Vypadali, že řeší něco podstatného, dva z nich měli ruce v kapsách a ležérně postávali vedle sebe. Něčemu se smáli, ale nereagovali na ostatní členy skupiny. Zbytek se zapáleně hádal a rozhazoval rukama. Jeden kluk se tahal za své blonďaté vlasy a vypadal opravdu rozrušeně. Pohledem přejížděl po okolí, byl zabraný do svých myšlenek.

Jako jediný si mě všimnul, ale proč se na mě mračil si nedokážu vysvětlit. Prošla jsem kolem a hleděla si svého, ale před vchodem do budovy jsem se musela otočit.

Ten kluk byl pár metrů za mnou. Docela působivé, musela jsem se usmát, rychle jsem vklouzla dovnitř a vůbec se nezdržovala držením dveří, otevře si sám. Prošla jsem kolem recepce a zamířila chodbou do prostorů, kde se rozkládalo stovky polic s knihami.

Šeredně jsem se spletla, už přece nejsme ve filmech z druhé poloviny dvacátého století, kde se v knihovnách, jakožto klidných místech nacházelo pár nespatřených bytostí a zamilované osoby, které se schovávaly před světem. Jak romantické. Ušklíbla jsem se a poupravila si prsty rozházené vlasy.

Hýřilo to tu životem a konverzací. Fascinovaně jsem procházela okolo lidí.

Otočila jsem se za sebe a spatřila zase toho blonďáka s tmavě hnědýma očima. Švihl po mně vyčítavým pohledem, až to ve mně hrklo. Rozhodně nejsem paranoidní, existuje tisíce důvodů, proč je právě za mnou. Vždyť je to knihovna! Očividně je má generace daleko vzdělanější a kultivovanější, nebo jsem si našla stejnou zájmovou skupinu? Spíše dav. Dnes je tu prostě každý.