Mad Story of Cheeky Girls/CZ

7. 10. 2020

5:51 p.m. - Perrie F. Mayer

„Oh shit, " prohrábla jsem si své dlouhé blonďaté vlasy.

Přiznávám, má první slova nejsou nějak přesvědčivá, ale jsou to mé první dojmy z vysoké školy, kterou pozoruji už pár minut z okýnka auta. 

„Perrie, vylez!" máma už ztrácela nervy, ale stejně jsem dál koukala na fakultu, kde budu zanedlouho docházet. Budu součástí této školy, tak jako stovky dalších studentů.

„Au! Maxi, přestaň!" vykřikla jsem na svého bratrance, který mě štípl do žeber. 

Max je zároveň mým nejlepším kamarádem, už od dětství. Naštvaně jsem se na něj otočila a oplatila mu to. Takto se choval vždycky. Probírala jsem s ním všechny své denní záležitosti, první lásky a zklamání, proto byl také první volbou pro můj velký den D na nové škole.

Vystoupila jsem z auta a prošla se po chodníku až k mé fakultě. Za mnou se pomalu táhl Max a natěšená máma. Stála jsem před fakultou a snažila se netrpělivě dostat dovnitř, v tu chvíli jsem si všimla papíru na dveřích, který oznamoval, že je fakulta pro dnešek již zavřená. Přijeli jsme o den dříve.

„Ach jo," oddechla si nešťastně máma, která se těšila, až si celou fakultu prohlédne. „Tak pojďme, zajdeme si někde na večeři, a pak si vyrazíme najít ubytování pro dnešní noc," navrhla máma a já souhlasně přikývla. 

Přistoupila jsem blíž k Maxovi, který mě povzbudivě šťouchl. Ten kluk vážně ví, jak mi vykouzlit úsměv na rtech. Šli jsme zpátky k autu, když v tom se Max rozběhl, „Kdo je poslední u auta, platí!," vyběhla jsem přímo za ním a snažila se ho dohnat, ale marně. Máma to vzdala úplně, a radši se nabídla, že nám večeři zaplatí dobrovolně. 

Dojeli jsme do malé, útulné restaurace, kde jsme si nakonec domluvili i nocleh. „Tohle je naše poslední společná večeře," prohlásila máma a sklopila oči ke stolu. Protočila jsem očima, občas je opravdu až moc opatrná, ale i přesto jsem ji milovala. 

„Mami, nestěhuju se tady na celý život a budu vás jezdit každý víkend navštěvovat a volat ti klidně každý večer, nemáš se čeho bát, " povzbudivě jsem jí pohladila po ruce a usmála se na ni. 

„Doufám, že mi taky, ať vím o všech pikantnostech, které tady prožiješ, " mrkl na mě Max spiklenecky. 

Musela jsem se usmát, tohle mi bude vážně chybět. Už jako malá jsem si přála abychom s Maxem byli spíš sourozenci, než bratranec a sestřenice, ale to bychom asi mezi sebou neměli takový vztah. Představa toho, že se bavím o svém intimním životě se svým bratrem je dost děsivá. Projede mnou mráz a celá se oklepu. Nevím, jestli tím pomyšlením nebo vzpomínkou na vlastně můj jediný vztah, který jsem měla.

Začalo to asi před třemi lety, když do mého života vstoupil neznámý modrooký klučina, do kterého jsem se bezhlavě zamilovala. Ze začátku jsme byli jako ukázkový pár z novin. Promenády po městě, líbezná slůvka, první polibky. Poté, ale přišel ten den. Přišel mi oznámit něco velmi důležitého. A já si tak naivně myslela, že bychom se k sobě mohli po dvou letech konečně nastěhovat. Hloupá malá holka, která tak věřila svému roztomilému příteli. 

„Perrie, musím ti něco říct, bohužel už to nepočká," zněla mi ta slova stále v hlavě po položení telefonu. 

Když však přišel, řekl mi něco, co jsem opravdu nečekala. „Víš, miláčku, jak moc tě miluju, ale dostal jsem nabídku, která se neodmítá," práce byla vždycky přednější než já, ale třeba to bude něco poblíž a budeme se konečně moct vídat častěji. 

„Dostal jsem nabídku pracovat jako manager v jedné velmi vyspělé firmě." „Panebože to odmlčení není dobrý," pomyslela jsem si. „Je to firma tady kousek.. ve Švýcarsku," potichu dodal a tupě se usmál. 

Začaly se mi sbíhat slzy, tohle nemůže myslet vážně. „Kousek? Vždyť Švýcarsko je skoro 5000 mil daleko," dodala jsem nevrle. 

„Neboj, budeme si pořád volat a navštěvovat se," oznámil mi klidným hlasem. 

„Přeju ti to," hlesla jsem a dala jsem mu letmou pusu. 

Potom odletěl a už se neozval, jak dramatický to konec. 

Byla jsem z toho opravdu dost špatná a smutná. Byli to mé nejhorší časy a v tu chvíli, tady pro mě byl právě Max. Byl to první a na dlouhou dobu ještě poslední vztah. 

Z přemýšlení mě vytrhne číšník, který nám přinese jídlo. Rychle ho do sebe hodím a se slovy, že to bylo moc dobré, a taky že se musím pořádně vyspat na zítřek, odcházím do svého pokoje. 

Zabouchnu dveře a svalím se na měkkou postel, tohle jsou pro mě opravdu drsné vzpomínky. Začnou se mi valit mokré slzy po tvářích a doufám, že mě na vysoké škole čekají lepší zážitky. 

Po chvíli únavou usínám.