Mad Story of Cheeky Girls/CZ

12. 10. 2020

9:48 p.m. - Perrie F. Mayer

Najednou je tady takový klid. Ne, že by mi holky vadily, ale občas je fajn mít trochu volného času a klidu sama pro sebe.

Právě dočítám jednu z detektivek Dicka Francise a představa, že se místo rozuzlení vražedného příběhu někde potuluji po party plné opilců a lidí, kteří vůbec neví, co dělají, je pro mě naprosto šílená.

Moje máma mě nikdy na žádnou akci bez jejího nebo tátového dozoru nepustila, a tak mě to tam ani nějak neláká. Alkohol, drogy a sex není nic, co bych vyhledávala. Jak přesný opak Steph. I když jednou jsem jela s tátou a jeho fotbalovým týmem do Skotska a tam mě kluci tak opili, že jsem celý den nevylezla z postele a s kluky už jsem se nikdy neviděla. Jak komické. No jo, tatínkova holčička.

Mít tátu sportovního manažera je někdy výhoda a někdy opravdu za trest. Už od mala jsem s ním cestovala a navštívila snad každý stadion v Evropě. Bylo to úžasné. Obrovské, plné tribuny věrně skandující svému týmu a někde na hoře za sklem malá, copatá holčička, která v tu dobu ještě ani neměla potuchy, co to fotbal je.

„Sakraaa," odtrhla jsem oči od knížky a rychle uchopila telefon, když jsem slyšela vyzvánění.

„Máma, jak nečekané," musela jsem se ironicky usmát, protože mi dnes volá už snad po páté.

„Doufám, že nejsi s tou kozou z tvého pokoje na nějaké party," vyprskla okamžitě.

„Ahoj mami, taky tě ráda slyším, mimochodem dnes už po páté."

„No jo promiň, víš ale jak je nebezpečné se s někým takovým bavit," pronesla a starostlivě odfoukla.

„Ano mami Steph je opravdový masový vrah a čeká jen na to, až ty nebudeš na příjmu, někde mě odtáhne a prodá na černém trhu," nad tímhle jsem se musela pousmát.

„Přestaň si z toho dělat srandu, tohle je vážná věc."

„Ráda bych se s tebou vybavovala, jak je Steph špatná, protivná a kdo ví co všechno, ale teď už opravdu musím jít spát, pá."

Rychle jsem zavěsila a radši si vypla zvuk, aby mě už nic a nikdo nerušil.

***

Dočetla jsem napínavý konec knihy a rozhodla se, že se přece jen trochu prospím, než mě budou ty tři budit s tím, že nemají klíče, které celou dobu drží v ruce.

3:36 a.m. - Eleanor Rodríguez

„Au!" vyjeknu a úlekem spadnu z postele.

„Gilipollas," zavrčím a začnu se škrábat zpátky nahoru.

Měla jsem v plánu si lehnout a spát dál, ale hned poté co jsem zjistila, že ten blbec, který mě právě praštil do nosu, si zabral obě peřiny a se slinou na bradě zvesela dál spí, jsem to vzdala a začala po pokoji hledat své oblečení.

„Panebože, jak mám v takovém bordelu najít své věci."

S hnuseným pohledem se otočím na majitele pokoje, který spí rozvalený přes celou postel a pořádně si ho prohlédnu. Co jsem na něm večer, sakra viděla? Vzhledově je to dobrý průměr, ale s inteligencí je rozhodně velký podprůměr. A to nemluvím o tom, že je nehorázný bordelář. Všude na zemi jsou kopy oblečení. Psací stůl, téměř praská pod náporem kelímků, sáčku a krabiček z fast foodu. Prostě hnus.

Z přemýšlení o nepořádnosti mého nočního společníka mě vytrhne lomcování kliky a tichý smích. Díky bohu za to, že jsem měla večer tolik rozumu a zamkla, protože opravdu nepotřebuju, aby mě nějací ožralové, kteří si to jdou spolu rozdat, našli stát uprostřed pokoje nahou.