Budeš má

Útěk

Elena

Po dlouhém spánku pomalu nabývám vědomí, ale stále nemůžu otevřít oči. Má víčka jsou těžká a unavená, jako kdybych týdny pořádně nespala. Když s námahou otevřu oči, nemůžu svůj pohled, ani na vteřinu zaostřit. Snažím se zvednout ruku ke tváři, ale ani se nepohne, jako by vážila snad tunu. Celou mě prostupuje pocit bezmoci. Nevím, co se to se mnou děje. Pořád mě pohlcuje únava, až jí nakonec podlehnu a znovu usínám. Nevím, kolik času uplynulo, než se zase začínám probouzet, postupně vnímat pro mě povědomé hlasy. Cítím, že jedeme v autě, protože se mé tělo lehce zachvěje, při každé nerovnosti.

Matně přemýšlím, co se přihodilo.

Četla jsem si a usnula...

Matteo se vloupal ke mě do domu...

Vrhnul se na mě a já se snažila bránit...

Povalil mě na postel...

Co se stalo, potom?!!

No, tak si vzpomeň!!

Nemůžu si už na nic vzpomenout...

„Během hodiny se probere, tak na ni dáš pozor. Vyřídím zatím pár hovorů a dám si sprchu."

„Jistě. Za chvíli budeme tam. Volal jsem Valerii, ať pro Elenu připraví něco k jídlu a pak může jít domů."

„Výborně. Děkuji."

To bych si měla pospíšit něco vymyslet.

Opatrně otevřu oči a lehce se rozhlédnu, kde to vlastně jsem. Ležím v kufru zakrytá dekou, ale sedačky jsou sklopené. Zjišťuji pohledem, zda nenajdu něco, čím bych se mohla později bránit. Nic, celý prostor je úplně prázdný. Oknem vidím míjet, jen samé koruny stromů, pravděpodobně jedeme nějakým lesem.

To by mohla být moje šance nebo taky moje smrt.

„Zásilka už dorazila?"

„Ano, zkontrolovali jsme ji, než se rozeslala po částech dál."

„Bylo to bez problémů?"

„Ti dva, co u toho byli, jsme vyplatili. Taky volali muži, že se okolo pozemku motal nějaký muž, tak ho sebrali a zavřeli do sklepa."

„Dobře. Potom si s ním zajdu promluvit. Tady, na chvíli zastavíme."

„Jistě." Odpoví klidně jeho společník a stočí auto ke krajnici. 

„Hned pojedeme, jen ji zkontroluji a odskočím si."

Rychle se vrátím do původní polohy a dělám mrtvého brouka. Otevře kufr. Chvíli se nic neděje, ale pak mi zvedne ruku, kterou hned na to pustí, ta samovolně spadne na dno kufru. Poté mi odhrne z tváře vlasy. „Zatím pořád nereaguje." Ještě mě jemně pohladí po tváři, než uslyším jeho kroky, které jsou víc a víc vzdálenější.

Pootevřu oči, jestli se mi to jen nezdá nebo opravdu nechal otevřený kufr. Vedle mého těla, zahlédnu ležet své boty. V duchu, mu za tohle milé gesto poděkuji. Nenápadně, ale rychle v leže nazouvám boty, mezitím kontroluji muže za volantem, pohledem ve zpětném zrcátku. Ten věnuje pozornost něčemu dole v ruce, nejspíš mobilu. Vykouknu z kufru. Matteo je otočený zády. To je moje chvíle. Začnu klouzat z kufru na zem. Krčím se za autem a rozhlížím se. Všude okolo samý les, ale nemůže být nekonečný. Musím být rychlá a tichá. Hluboký nádech. Teď nebo nikdy!

Vyběhnu k nejbližšímu stromu, za který se opřu. Začínám pociťovat šílenou bolest hlavy. Mám pocit, že mi každou vteřinou exploduje. Tlak ve spáncích je nesnesitelný. Jsem ještě trochu malátná, ale teď na to není čas. Přeběhnu k dalšímu stromu. V pozadí zaslechnu vyzvánění telefonu a Matteův hlas. „Paolo, děje se něco?... Ano, Domenico mi to zrovna řekl... Zastavíš se tam?... Dobře, díky." Nedaleko vidím velké křoví, které mi poskytne schovaná záda, až začnu utíkat pryč. Přiběhnu ke křoví a vydám se, co nejrychleji pryč od auta.