Budeš má

Dobré ráno, andílku.

Matteo

Vcházím do Eleniny ložnice. Šatna a koupelna mají dveře otevřené dokořán, proto s jistotou vím, že jsou obě místnosti prázdné. V šeru zatažených závěsů, ji ani v posteli nezahlédnu. Už se mě začíná pomalu zmocňovat úzkost, že by jí podařilo utéct. Naštěstí zaletím pohledem, ještě jednou směrem k posteli a přece, jen si všimnu něčeho neobvyklého. Je to pár tenkých pramínků jejích světle hnědých vlasů vykukujících z pod přikrývky. Opravdu se mi uleví. Přistoupím blíž a snídani odložím na kraj postele. Nemám nejmenší tušení, co ráda snídá, tak jsem nechal přichystat od každého něco. Snad si něco vybere.

Posadím se do křesla, naproti postele a trpělivě čekám, až se probudí, abych jí mohl ošetřit zbytek jejích šrámů.

„Dobré ráno, andílku. Přinesl jsem ti snídani." Řeknu přátelsky, když na mě vykoukne s pohledem sériového vraha z pod peřiny.

„Nejsem žádný andílek." Odmlouvá zatím, co si sedá a promne si oči.

To vypadá, na běh na dlouhou trať. Musím se pousmát. Ona je opravdu číslo. Řeknu, jen pár slov a ona hned odmlouvá. Tak takové to je, mít doma ženu? Spíš, mít doma ženu, proti její vůli?

Pohlédne nevěřícně na snídani, kterou jsem před ni položil jako by měla být otrávená. Tak jen pokývnu ke podnosu, aby něco snědla. Sem tam, mě její tmavě zelené oči zkontrolují, ale nakonec se věnuje snídani, kterou zanechává z větší části netknutou. Celá rozespalá a rozcuchaná je naprosto roztomilá. Nečekal jsem, že bude, tak nádherná. 

Myslím, že už je čas.

Přejdu pomalu k posteli a snažím se jí ošetřit rány. Dává pozor na každý můj pohyb jako ostříž. Zlobím se sám na sebe. Měl jsem na ni dávat větší pozor. Mohla si ublížit mnohem víc. Vydezinfikuji nejdříve její dlaň, poté se zaměřím na její spánek. Při mém doteku na tváři, se celá zachvěje. Všimnu si, jak jí na ramenou a krku vyskočila husí kůže. To je ze mě opravdu, tak vystrašená? Doufám, že časem se mě naučí mít ráda.

Podívám se jí do očí, které mě pozorují. Jsme si tak blízko, že cítím její dech na svém krku. Všimnu si, jak se jí do tváří vlévá barva. Určitě taky cítí to jiskření mezi námi. Je ze mě vystrašená, ale i v rozpacích. Chvíli jen vyčkávám, ať si zvykne na mou blízkost. Vím, že bych neměl spěchat, ale nemůžu si pomoct.

Ty její oči. Ty tmavě zelené oči. Úplně mě uhranuli. Jako bych se ocitl v hlubokém lese, odkud neznám cestu ven. Bloudím v kruzích. Jsem jim odkázán na věčnost. Pohlédnu jí na rty a zase zpět do očí. Stále mě pozoruje. Vypadá ztraceně úplně stejně jako já. Pohladím jí palcem po tváři zrovna ve chvíli, kdy zazní na dveře „Ťuk ťuk."

V ten moment se ode mě odvrátí a začervenají jí tváře ještě více.

„Ano?" Vzdychnu a vyzvu narušitele vstoupit, ať už je to kdokoliv, pěkně mi zkazil tuhle moment.

„Matteo? Omlouvám se, že ruším, ale dole je Paolo. Měl by jsi ho vyslechnout. Je to důležité." Vstoupí Domenico s omluvou ve tváři.

„Hned tam budu, děkuji Domenico." Jen pokývne hlavou. Pochopil, že má jít zase po svých, tak nás opět nechal o samotě.

Neochotně vstanu. U dveří se na ni ještě ohlédnu. Pohledem zůstává hypnotizovat své dlaně. 

Elena

Co se to se mnou děje, vždyť mě unesl! Nemůžu ho chtít líbat!!