Budeš má

Slíbil jsi, že mi neublížíš...

Matteo

Semínko pochybnosti zasazeno. Vůbec na nic nečekám, když její pohled zamíří do chodby za ní. Dvěma kroky překonám vzdálenost mezi námi, vytrhnu jí zbraň z rukou a okamžitě se napřáhnu. Omotám své paže okolo jejích ramen. Po pár vteřinách, povolím sevření a trhnu s ní k otočení, rychle se natáhnu pravou paží se zbraní, kterou jí namířím přímo do tváře. Dlaň položím na krk.

Se zatajeným dechem, se mi dívá přímo do očí. Opětuji pohled. Svádím bitvu. Svůj osobní boj. Nejsem na takové chování zvyklý. Za pouhé dva dny mi dvakrát utekla, zranila se. Vzala mi zbraň. S ledovým klidem mě mohla zabít, jenže to neudělala. Chtěla se jenom dostat pryč.

„Slíbil jsi, že mi neublížíš.." Potichu promluví. Hlas se jí na konci zlomí.

Vím, že jsem to slíbil. Není jediná, taky svému otci. Pár vteřin ještě zůstávám bez pohnutí. Dívá se na mě, tak rezignovaně. Jako by mi dávala najevo, že si s ní teď můžu dělat, co chci. Nakonec vzdechnu. Ruky zapřu o zeď, stále se jí dívám do očí.

Cítím, jak znovu začala dýchat, hlavu si opře o zeď a úlevou zavře oči. Když to udělá, sklouzne ji po tváři slza. Najednou si to uvědomím. Mířil jsem na ni zbraní. Chtěl jsem jí, bez mrknutí oka prohnat hlavou kulku, ale nemohl jsem, kvůli něčemu uvnitř mě. Bojoval jsem s tím a ono naopak se mnou. Natáhnu se a setřu její padající slzu. Jakmile to udělám, otevře oči dokořán. Vystrašeně sebou cukne.

„Nechci ti ublížit, ale pokud budu muset, udělám to." Řeknu klidně.

Pomalu přikývne. „Omlouvám se. Už to neudělám." Pronese chvějícím hlasem.

„Půjdeme zpět do tvé ložnice... Ukážeš mi, jak jsi se dostala ven." Pokynu jí, aby šla první.

Otočí se a zamíří pomalu ke schodům.

Přijdeme ke dveřím její ložnice a bodyguard se tváří jako kdyby zahlédl ducha. Takže dveřmi to nebylo. 

Když ukáže do vedlejší chodby a vykročí, pomalu ji následuji. Zatlačí na své balkonové dveře vedoucí z koupelny. Jsem ohromen. To by mě opravdu nenapadlo. Musím uznat, že je celkem vynalézavá. Není to jen hezká tvářička, ale umí i přemýšlet. Když si vezmu, že tu byla jeden den, činila se. Kdyby znala plány domu, už by byla pryč. Musím postavit dalšího chlapa na balkón, do vstupní haly, i na schodiště.

Nechávám ji v pokoji samotnou, ale v noci se vrátím...

Odchodem z Eleniny ložnice, si uvědomím, kolik práce mě dnes ještě čeká. Proto zasednu za svůj pracovní stůl a začnu prohrabovat papíry, které na mě čekali. Čím dříve to dodělám, tím déle můžu zůstat u Eleny.

Pozdě v noci se vkradu k Eleně do ložnice. Vezmu místo v nedalekém křesle. Sleduji její klidný a hluboký spánek.

Čím dříve získám její důvěru, tím lépe. Musím na ni jít jinak, než na kohokoliv jiného. Ale jak? Musím, o tom ještě popřemýšlet.

Mohl bych si ji vzít proti její vůli, protože tak to u nás v branži chodí, ale slíbil jsem svému otci, že dodržím jeho slib, daný jejímu otci. Ještě dnes mi v hlavě zní rozhovor, který jsme vedli jako by to bylo včera..

Před rokem..

„Matteo, jsem moc rád, že jsi nás přijel navštívit, prosím posaď se. Mám něco důležitého na srdci." Pokyne mi otec do křesla vedle něj.