Další Weasley - Rok druhý [DOKONČENO]

Kapitola první - Sídlo

Po několika týdnech si člověk snadno zvykl na život v blahobytu. Obzvlášť pokud celý život trávil v chudobě jako já. Nerada jsem to přiznávala sobě a neměla jsem žádnou potřebu sdělovat to někomu ze své rodiny. Naše vztahy byly již dostatečně narušené. Svědčilo o tom i to, že jsem narozeniny trávila odděleně.

Tetička Muriel mě povětšinou nechávala o samotě a celé léto si k sobě zvala nejrůznější zajímavé hosty, které jsem obvykle pozorovala z bezpečí zimní zahrady nebo venkovního parčíku, kde Muriel přechovávala různorodé barevné ptactvo.

Nedalo se říct, že bych snad neměla způsoby, jak se zabavit. Její sídlo bylo rozlehlé a plné magických krás. Starobylá knihovna obsahovala nejrůznější svazky z dob, které byly stejně vzdálené jako založení Bradavic, školy čar a kouzel, kterou jsem se chystala již druhým rokem studovat. Byly tady ale i knihy z novějších dob, ba dokonce některé slavné romány od mudlovských autorů, které uchvátily i někoho, jako byla tetička Muriel, která se ve své vlastní kouzelnické historii vyžívala. Přeci jen jí bylo již sto tři let, jak ráda každému připomínala.

I přesto že jsem však měla spoustu věcí na práci, ať už přípravu do školy, domácí úkoly nebo získávání nových vědomostí z dalších knih, často jsem se přistihla v koutě svého velkého osamělého pokoje, jak přemýšlím nad koncem loňského školního roku.

Když jsem se tehdy dozvěděla o únosu své sestřičky – dvojčete, hysterický záchvat jsem jen těžko dokázala ovládnout. Celý minulý rok jsem se potýkala s nečekanými výlevy vzteku, kterým jsem tak docela nerozuměla. Všechno do sebe zapadlo teprve ve chvíli, kdy se celá naše rodina po školních dramatech s Tajemnou komnatou vrátila domů, do Doupěte. Nevadilo mi počkat si na vysvětlení, rozuměla jsem Ginny, že se nechtěla vybavovat o těch traumatech, kterými si prošla, dokud nebude připravená. Chtěla mi povědět každý detail a já jí to neměla za zlé. Konečně jsme zase byly sestry, jedna po boku té druhé. Než tedy začaly letní prázdniny, volný čas jsme netrávily vážnými rozhovory a jen si užívaly té druhé a zbytku rodiny, se kterým jsem neměla možnost trávit přes školní rok čas.

Netrvalo ovšem dlouho a při jedné obzvlášť horké červencové noci jsem se dozvěděla kompletní příběh. Za svitu měsíce a zpěvu nočního ptactva se mi život obrátil vzhůru nohama. Růžové brýle mi spadly a já konečně pocítila ten nepříjemný a chladný dech reality. Zatímco zbytek rodiny považoval Harryho Pottera za hrdinu, který zachránil mojí malou sestřičku, já viděla pravdu. Viděla jsem důvod, proč se od něj vzdálit natolik, jak to bylo možné.

Nejen, že to byl již druhý rok v Bradavicích, kdy se v tamějších chodbách objevil samotný Pán zla, ale bylo to podruhé, co se člen mé rodiny ocitl ve smrtelném nebezpečí z jediného prostého důvodu. Protože Harry Potter byl náš přítel. Věděla jsem, jak by se má rodina postavila k jakémukoli prohlášení, které bych se jim pokusila přednést. Věděla jsem, že je zbytečné něco zkoušet. Nepřesvědčila bych je. Zbývala mi tedy jediná možnost. Vzdálit se a hlídat.

Nebylo to nic složitého, nepatřila jsem k nim. Odlišná kolej, do které jsem jako jediná z celého rodu patřila, nepřátelé, ke kterým mě zařadili, byl dostatečný důvod, proč se mi stranit a přestat mi věřit. Pozorovala jsem to celý začátek léta.

Když byla má sestra vysvobozena, na malou chvíli nás všechny stmelila hrůza a úleva. Postupně však pocit sounáležitosti upadal. Ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla o skutečné realitě, o tom, co se odehrálo v podzemí kouzelnické školy a bájné Tajemné komnatě, všechny obnovené vztahy zmizely. Především z mé strany.