All the Young Dudes (český překlad)

4. První ročník: Úplněk

Neděle, 5. Září 1971

Remus se prokousal zbytkem týdne díky ignorování ostatních kluků, jak jen mohl. Tuhle techniku se naučil u sv. Edmunda – bylo lepší, když si vás nikdo nevšímal, a úplně nejlepší když o vás vůbec nikdo nic nevěděl. (Furt mu někdo čas od času udělal ohínek nebo strčil hlavu do záchoda, ale celkově se nikdo moc nenamáhal ho obtěžovat.) James, Sirius a Peter ale samozřejmě nebyli vůbec jako kluci ze sv. Edmunda. Byli to, čemu Teta říkala ‚dobře vychovaný.'

Zvlášť Sirius a James vypadali, že jsou z dobrých rodin. Poznal to z toho, jak vyprávěli o svých domovech i z toho, jakým způsobem mluvily – každou souhlásku i samohlásku zřetelně vyslovovali. Remus jim pozorně naslouchal a rozhodl se, že přestane mumlat svoje ‚j.'

Nebyl to jenom jejich přízvuk, ale taky to co říkali. Remus vyrůstal s dospělými, kteří ho neustále peskovali jak ‚má být zticha!' a s klukama, kteří ti začali nadávat do šprtů, jakmile si řekl jen o slovo víc, než bylo absolutně nutné. James a Sirius hovořili jako postavy v románech; jejich projev byl plný deskriptivních metafor a kousavého sarkasmu. Jejich ohromující důvtip byl skoro více hrozivý než dostat pěstí do obličeje.

Prozatím se vyhýbal klukům potulováním se po hradu. U sv. Edmunda míval úplně minimální osobní svobodu a většinu času trávil zamknutej v různých pokojích. V Bradavicích to vypadalo, že není nikde, kam bys nemohl jít a Remus byl odhodlanej prozkoumat každé zákoutí i toho nejbizarnějšího prostoru.

Dostali mapy, které jim měli pomoci při hledání tříd, ale Remusovi ta jeho připadala zcela nedostatečná a přehnaně zjednodušená. Například v ní nebyla zanešená tajná zkratka, kterou našel a která vedla ze sklepení na holčičí záchody v prvním patře. Absolutně netušil, proč by někdo mezi těmi dvěma potřeboval přecházet, a když jí poprvé objevil, byl osloven obzvláště otravným duchem - holkou, která ho postříkala mýdlem. Taky by bylo přínosné, usoudil Remus, mapu animovat podobně jako obrazy – pak by se dalo alespoň vyznat v těch směšných pohyblivých schodech. Byl si jistý, že jedna z místností se také pohybovala, vždycky se zdála být na trošku jiném místě.

Když přišlo nedělního odpoledne, Remus se děsil už pondělí, což měl být nejen první den po úplňku ale zároveň i začátek výuky. Po večeři – kterou Remus strávil sám, několik míst opodál Siriuse, Jamese a Petera – se rychle vydal do kabinetu McGonagallový. Očekávala ho spolu se školní sestrou, se kterou už se seznámil. Byla to milá, příjemná paní, i když možná trochu afektovaná.

„Dobrý večer, Pane Lupine," usmála se McGonagallová, „Děkuji za Vaši dochvilnost. Nuže pojďte."

K Remusově překvapení ho ty dvě dámy nezavedly do sklepení, jak předpokládal, ale ven z hradu k velkému zkroucenému stromu. Vrba mlátička byl nedávný přírůstek k hradním pozemkům – Brumbál ve svém úvodním projevu na začátku roku vysvětlil, že byla škole darována jedním z absolventů. Remus si pomyslel, že ať už to byl kdokoliv, musel Bradavice opravdu nenávidět, jelikož ten strom nebyl hrozivý jenom od vidění, ale byl i nepříčetně násilný.

Jak se k vrbě blížili, profesorka McGonagallová udělala něco tak neuvěřitelného, že Remus málem šokem vyjeknul. Zdálo se, že zmizela – rázem se zcvrkla na zem až už tam vůbec nebyla. Na jejím místě teď byla heboučká žlutooká mourovatá kočka. Madam Pomfreyová se vůbec netvářila, že by ji překvapovalo, když se kočka rozběhla směrem ke stromu, který mlátil větvemi jako vzteklé děcko. Kočce se podařilo bez jakéhokoliv zranění doběhnout až ke kmeni stromu, kde přitiskla tlapku na suk v kůře. Strom okamžitě znehybněl. Remus s Madam Pomfreyovou pokračovali dál, skrze dutinu pod stromem, které si až doteď Remus ani nevšiml.