All the Young Dudes (český překlad)

6. První ročník: Pomsta

„Nuže," pronesl z ničeho nic James jednoho nedělníno večera, „jak jim to vrátíme?"

„Co vrátíme komu?" zeptal se Peter, přičemž ani nezvedl hlavu od poznámek, mezi kterými cosi hledal.

Váleli se v nebelvírské společenské místnosti, kde se snažili dělali domácí úkol od McGonagallový – třicet pět centimetrů textu o základních pravidlech přeměňování. Sirius a James měli už hotovo, Peter by už minimálně za půlkou a Remus ještě ani nezačal.

„Zmijozelským," šeptnul James, „zkus, prosím tě, držet krok, Pete."

„Ne snad všem Zmijozelským," zeptal se znepokojeně Peter, „jenom Snapeovi a Mulciberovi, ne?"

„Všem," utvrdil ho Sirius. Zrovna se zjevil zespod stolu, u kterého seděli a ukázal kus pergamenu, „tohle si hledal?"

„Díky!" čapnul to od něho Pete, očividně si hodně oddychl „už to mám skoro hotové..."

„Ty už si hotový, Lupine?" kouknul na něho Sirius. Remus svoji knížku sice otevřel, ale ani se do ní nepodíval. Zvažoval se jeden večer zavřít do knihovny a pořádně si to zkusit přečíst – on číst uměl, když se opravdu, opravdu snažil. Ale nenaskytla se mu žádná vhodná příležitost a upřímně, se mu ani moc nechtělo. Od té osudné hodiny Lektvarů se z nich čtyř stali skuteční přátelé, a Remus nechtěl o nic přijít.

„Nope," pokrčil rameny jako odpověď Siriusovi, "neobtěžoval jsem se."

„Dej vědět, kdybys potřeboval pomoc."

„Můžeš opsat můj, kdybys chtěl," poslal svůj úkol přes stůl James. Remus ho odstrčil zpátky, zatnul zuby.

„Nepotřebuju. Nejsem stupidní."

„To ani nikdo neříká," odpověděl jednoduše James. Sirius ho ale pozoroval. Remus by mu nejradši jednu vrazil, ale poslední dobou se snažil nebýt tak výbušnej – James a Sirius se někdy přetahovali, ale nikdy se nesnažili skutečně si ublížit, tak jako to bylo se Snapem. Remus se donutil spolknout svůj vztek a pokusil se radši změnit téma.

„Mohli bychom jim dát svědící prášek do postelí," nadhodil. Tohle mu jednou někdo udělal. Měl vyrážku celý týden a toho úplňku se poškrábal víc, než obvykle. „Nebo na oblečení... kdybychom dokázali přijít na to, kdo ve škole pere."

Tohle Remuse docela trápilo – jejich špinavé prádlo prostě zničeho nic zmizelo a potom se objevilo čisté, složené v jejich truhlách. Nikdy u nich v pokoji nikoho nepřistihl a vůbec tomu nedokázal přijít na kloub.

„To zní dobře," řekl James, který právě okusoval svůj brk," máte ale někdo nějaký svědící prášek?"

Všichni tři zavrtěli hlavou.

„Mohli bychom nějaký objednat ze Zonkova obchodu," navrhl Sirius, „Když mi půjčíš tvojí sovu, Jamesi. Moji mi máma zabavila po rozřazování."

„Asi klidně," odpověděl James. „Kéž bychom to ale mohli udělat dřív. Chápete, dokud je to ještě čerstvý."

„Nemusíme kupovat hned svědící prášek," pronesl Remus, kterého právě jakoby osvítilo, „myslíte, že mají ve sklenících šípky?"

„Jop," promluvil Peter, hlavu stále svěšenou nad úkolem, „pro léčivé lektvary – arthritis, myslím."

„Ty štětinky, co jsou uvnitř, hrozně svědí," vysvětlil nadšeně Remus, „Teta – ta ženská co řídí náš dětský domov – je pěstuje a když něco provedeš, musíš je pak sázet bez rukavic." Polštářky na prstech ho svědily jen na to pomyslel.