All the Young Dudes (český překlad)

7. První ročník: Pobertové

Středa 15. Září 1971

Druhý den ráno byli James a Sirius celý u vytržení. Spěchali na své spolubydlící a hnali je na snídani dřív než kteříkoliv jiní Nebelvírští. Ve velké síni byli prvními studenty, hned vedle několika Havraspárských, kteří se s velkými hrnky kafe shýbali nad knihami ke zkouškám NEWT.

„Skvěle," civěl na prázné lavice Sirius, „místa v první řadě!"

„Vsadím se, že se nikdo neukáže ještě tak pár hodin," zamručel Peter ještě v polo spánku, opírajíc se o lokty.

„Usměj se přece trochu," pobídnul ho James a všem jim nalil čaj. „Bez práce nejsou koláče. Copak ty nemáš rád koláče?"

„Ne v šest hodin ráno," odpověděl Peter a usrknul si ze svého hrnečku. Nad tím zvukem sebou Sirius škubnul a přistrčil před něho talíř,

„Dej si toust a přestaň kňourat."

Remus si taky vzal a rozdělil si ho na čtyři dílky. Na jednu čtvrtinku namazal marmeládu, na druhou džem, máslo na čtvrtou a citronový tvaroh na tu poslední. Siriusův posměšný pohled ignoroval. Remus nikdy předtím neměl takovýhle výběr a byl pevně rozhodnutý, každého pokrmu využít naplno.

Naštěstí nemuseli čekat moc dlouho než se na snídani začali trmácet i ostatní studenti. První Zmijozelští dorazili zrovna jak Remus dojídal svůj chleba. Tři kluci a dvě holky; třeťáci. Přišli ke svému stolu, zcela lhostejní čtyřem Nebelvírským nadšencům, kteří je ostře pozorovali. Chvilku se zdálo, jakoby vše bylo jak má. Sirius si zklamáním povzdechl. Ale pak. Nejvyšší z chlapců sebou lehce škubnul, drbal se na ruce. Druhý jakoby něco hledal v kapse, ale z Remusova pohledu bylo jasné, že se zuřivě škrábe na noze. Třetí se vehementně snažil drbat hůlkou za uchem.

„Fungovalo to!" Šeptal James, štěstím celý bezdechu. I Peter teď už vypadal, že se baví.

Čím více Zmijozelských přicházelo, tím očividnější – a zároveň vtipnější – jejich problém byl. V sedm byl už Zmijozelský jídelní stůl plný kroutících se, škubajících sebou, drbajících se kluků a zcela zděšených děvčat. Amycus Carrow, statný šesťák, ze sebe nakonec strhl hábit, školní svetr a dokonce i kravatu, jen aby se mohl podrápat na hrudi, kterou už – jak Remus viděl – měl celou zarudlou. Skoro mu jich bylo líto.

Ale pak přišel Snape. A ať už to byla karma nebo jenom čiré štěstí, Severus vypadal, že měl na šípková semínka obzvlášťě ošklivou reakci. Vešel se sklopenou hlavou, vlasy spadané přes obličej, ale stále mu byl vidět nos. Který byl velmi jasně červený.

„U Merlina!" Vypískl Sirius, smál se, až se za břicho popadal. „Nekecej, že se nám povedlo ho zasáhnout do obličeje!"

„Hej, Srabusi!" zavolal najednou James, aby získal jeho pozornost.

Snape se ohlédl a jak sebou trhl, vlasy mu slezly z obličeje. Levou stranu měl osypanou hrozivou zarudlou vyrážkou, od spánku až dolů ke krku, kde mu mizela pod uniformou. I celé levé oko měl rudé, víčko nateklé a podrážděné.

„Vypadáš dobře!" sípal Sirius. A jak Snape vyřítil pryč z místnosti všichni čtyři propukli smíchy.

Hned co bylo po snídani celý hrad už se hemžil různými fámami ohledně toho, cože se to Zmijozelským klukům vlastně přihodilo. Sirius a James vypadali, jakoby všechny jejich Vánoce připadly na jeden den a i Peter byl podstatně veselejší – všem jim připomínal že to on držel hlídku, takže celá výprava byla hlavně jeho zásluha.

„Byl to ale Lupinův nápad," odvětil Sirius a srdečně poplácal Remuse po zádech. „Jak to oslavíme, co? Partičkou Řachavého petra? Rabováním kuchyně?"