Bus Stop [Dramione CZ]

6.

Dnes bylo krásně slunečno.  Bylo téměř teplo, dokonce. Hermioniny neohrabané podpatky bušily po chodníku způsobem, který se na léto nehodil. Bylo na čase začít znovu nosit tenisky.  Víkend proběhl bez komplikací a ona nechala svoji tetu na vlastní kůži. Nyní, v pondělí, se najednou cítila osvěžená. Až při pohledu na Malfoyův blonďatý mop jí srdce začalo nepříjemně bušit v hrudi. Když se přiblížila, její ústa spadla do malého O.

Malfoy nebyl sám. Vedle něj držel deštník vysoký hubený muž v komorní uniformě a z kapsy mu visela zlatá židle na hodinky.

„Ach, Grangerová," řekl Malfoy, když se zastavila na nohu nebo dvě od nich.

„Malfoyi," pozdravila a její oči pomalu přecházely mezi nimi.

„Ach," řekl, jako by na této situaci nebylo nic neobvyklého.  „Hermiono," řekl a děsilo ji její křestní jméno, „tohle je Jenkins."

Hermiona se Jenkinsovi lehce usmála.  „Madam," řekl Jenkins a sklonil hlavu.

„Ehm, jak se máš?"  zeptala se.

Jenkins sklonil hlavu.  „Docela dobře, madam."  Jenkins se otočil o čtvrt otáčky a stále držel deštník nahoře.  Pokud byl v rozpacích, když ho držel v tak teplém bez dešti, nedal to najevo.

„Ehm," řekla Hermiona se ztrátou.  Ohlédla se na Malfoye, který klidně natahoval ruce.  „Co tu dělá?"  Zeptala se šeptem Hermiona.

„Ach, Jenkinsi? Drží deštník," řekl Malfoy snadno.

"Proč?"  Zeptala se Hermiona.

„Takže jsem samozřejmě mohl mít volné ruce," odpověděl.  „Držet tu věc začalo být docela únavné."

Hermiona mírně přikývla, i když obočí zůstalo pokrčené.  „Nebylo by jednodušší prostě ... nevím, nechat deštník doma?"

Věnoval jí pohled, jako by se mu ta myšlenka ani neodvážila projít myslí.  Široce zívl.  „Jednodušší, ale rozhodně ne tak sportovní. Nesnáším porušování tradic, že?" Hermiona se kousla do rtu, nedůvěřovala si a odpověděla.  Malfoy stejně nečekal na odpověď. „Nosíš novou vůni, Grangerová?"  zeptal se.

Hermiona těžce polkla. "Všiml sis?"  V tu ránu to byla napůl vědomá myšlenka navonit trochou parfému a teď toho najednou litovala.

Kývl.  „To se mi líbí. Co to je? Máta peprná a pomerančová kůra?"  Hermiona kladně přikývla a čekala, až se její tváře vrátí do normální barvy.  Nestalo se to moc rychle.  Malfoy se ve skutečnosti sklonil a vzal si z ní velký závan.  "Ano velmi hezká vůně."

„Takže," řekla, když si byla jistá, že si může věřit, že znovu promluví, „jaký byl tvůj víkend?"

Pokrčil rameny.  „Nic moc. Šel jsem na tři večírky se třemi velmi nudnými kapelami. Ty?"

Zdálo se, že Hermionina ústa nechtěla poslouchat její příkazy.  „Viděla jsem divadelní hru."  To byla jen poloviční pravda.  Sledovala divadelní hru ve své televizi, sama, jedla gingersnaps ...

"Bylo to dobré?"  zeptal se.  Přikývla.  „Divadlo se mi vždycky líbilo."

„Mně také," odpověděla.

Malfoy tiše zapískal.  „Víš, co to znamená?"  Hermiona zavrtěla hlavou.  „Máme něco společného. A oni řekli, že to není možné!"

Hermiona se stydlivě usmála.  „Správný zázrak," odpověděla.  „Užíváš si svobodu?"  zeptala se.

Na tváři se mu objevil zářivý úsměv.  „Ach ano, velmi. Umožňuje mi dělat takové věci."  Strčil ji do paže.