Bus Stop [Dramione CZ]

9.

Hermionina teta Hattie na ni poslala vědomé mrknutí přes její hrací karty.  „Miláčku, byl to prostě můj špatný zrak, nebo jsi se včera s mladým pánem držela za ruce?"  Její sladká malá tvář byla skrčena do ztělesnění neviny.

Hermiona přikývla.  „Ve skutečnosti... dnes jdeme na rande."

Starší žena praskla energií, která v žádném případě neměla patřit ženě Hattieho věku, vyskočila na nohy, otočila se v kruhu a zacvakla paty k sobě.  „Ach... oh... oh..." Než se žena posadila, Hermiona měla závratě už jen z toho, že ji sledovala.  „Věděla jsem to! Prostě jsem to věděla!"

Hermiona se nervózně usmála.  „Ano?"

Hattie se rozzářila třemi srdíčky.  „Ano, drahá, věděla jsem to."  Podívala se na hodiny na zdi.  „Měla bys už jít. Nechceš ho nechat čekat."  Skoro se jí podařilo nahnat Hermionu dveřmi, než se zastavila a položila otázku.  „Jak se jmenuje, drahoušku? Vypadá pro mě jako William."

Hermiona se tak začervenala.  „Jmenuje se Draco. Draco Malfoy."

Její teta se učila.  „Velmi zvláštní. Na tom nezáleží. Jdi pryč, drahá." A Hermiona byla venku za dveřmi, než mohla říct další slovo.

Teplota stoupla a ona šla se sluncem, které jí svítilo dolů na ramena. Došla na konec chodníku a zpomalila.  Zdálo se, že dorazila na autobusovou zastávku jako první.  Otevřela slunečník, cítila se z něj jen trochu trapně.  Teď už jen musela na něj čekat. Několik mudlů ji obešlo po chodníku, dva z nich společně přecházeli ulici.

"Dobré ráno." A byl tam, kráčel klidnou chůzí po chodníku z druhého směru.  Měl na sobě hnědé kalhoty a bílou košili na knoflíky.  Ale něco bylo příšerné.

„Kde máš deštník?"  zeptala se trochu překvapená, že to s sebou neměl.

Malfoy ... Draco pokrčil rameny.  „Jednoduše jsem se rozhodl, že to už nebudeme potřebovat."

„My ..." Hermiona se zamračila.  „Nemáme? A co naše tradice?"

„Zbytečné. Led mezi námi roztál. Nyní už není přístřeší."  S tím jemně vzal její slunečník, zavřel ji a podal jí ji zpět.

"Chápu."

Usmál se.  „Nezbožňuješ jen komplikované metafory?"

„Jsem Hermiona Grangerová. Samozřejmě, že ano."  Přistoupil blíž k ní, vzal její ruku a stiskl ji. Srdce jí bilo rychleji.

„To je ten nejlepší argument, jaký jsem kdy slyšel, který ti vyšel z úst."

Zasmála se drobným, nervózním smíchem.  „Tak to budu muset používat častěji."

„Do žvýkačky ... myslím, že bys se mnou mohl flirtovat, Grangerová. Zapíšu si to do svého deníku, hned po vstupu, kde ses mě zeptal na mé úmysly."

„Píšeš si deník?"

Kroutil obočím.  „Nechtěla bys to vědět?

Hermiona protočila očima.  „Jsem tak ráda, že tě tak bavím."

„Myslel jsem, že budeš. Docela mě zajímá, co řekne zbytek pasáže."

Hermiona si odkašlala.  „Pak jsem si z ní dělal legraci pro její flirtovací schopnost a ona mě praštila do břicha. Co s tím?"

„Myslím, že teď, když jsi mě varoval, se to velmi pravděpodobně nestane," přemítal.  „Později jsem ji políbil a ona vydala ten nejrozkošnější zvuk. Co s tím?"