Bus Stop [Dramione CZ]

5.

Trvalý pocit knedlíku v krku zúžil Hermioně dýchací cesty během celé její návštěvy u tety v pátek ráno.  Myšlenka čelit Malfoyovi ten den, po jeho naprosté radosti z představy jejich romantického založení, ji vyděsila natolik, že ji přesvědčil, aby nejela autobusem číslo dvaapadesát, ale místo toho počkala na další.  Její teta se však nenechala tak snadno odradit.

„Takže jsem tě včera viděl znovu mluvit s mladým pánem," řekla Hattie a usmála se nad květovaným šálkem.  „Zdá se, že spolu plavete, má drahá."

Hermiona se usmála.  „Asi dost," odpověděla.

Její teta Hattie to brala jako mnohem kladnější odpověď, než ve skutečnosti byla, a tak se zářivě usmála.  „Už je skoro čas, abys byla pryč, má drahá," řekla a podívala se na hodiny.

Hermiona strnule nezkřížila a překřížila nohy.  „Jsi si jistá, že bys nechtěla, abych s tebou ještě chvíli zůstala? Dneska nevypadáš moc dobře," zavrněla a doufala, že zoufale uteče a uvidí blonďatou fretku znovu.

Teta jí cvakla jazykem.  „Nesmysl, má drahá! Cítím se tak mladá a svěží, jako když právě odletěl modrý pták! Teď, pryč," řekla, vstala a tlačila Hermionu směrem ke dveřím.

Zcela neochotně Hermiona odešla.  Nebylo třeba zpětného pohledu, aby ji informoval, že její teta v současné době sleduje její každý pohyb z jejího okna, takže Hermiona byla nucena pokračovat včas na autobusovou zastávku.  Času měla víc, než čekala, Malfoy čekal na zastávce, držel svůj deštník vysoko a hrdě, navzdory téměř úplné absenci mraků na obloze.  Pískal veselou melodii, když se blížila, a široce se na ni usmál, když se zastavila, hned za hranicemi deštníku.

„Můžeš přijít blíž, já nekoušu," informoval a stále se usmíval stejným způsobem, jako ho opustila den předtím.  Hermiona se přikrčila trochu blíž a odhodlaně zkřížila ruce.  Z vnitřku pláště vytáhl žlutou růži s dlouhými stonky, kterou jí podal.  „Má paní," řekl s úšklebkem.

Hermiona na něj pozvedla jedno obočí, ale květinu přesto přijala.  „Děkuji," řekla strnule a knedlík v jejím hrdle zůstala i nadále.

„Kdybych tě neznal lépe, Grangerová, řekl bych, že jsi se urazila," řekl Malfoy a otočil si deštník.

„Absurdita používání deštníku za červencového slunečného dne by měla být stejně dobrou výmluvou pro to, že si s tebou nepřeji být spojována, Malfoyi," řekla a zvedla bradu, aby nasákla zlatými paprsky.

Na okamžik otevřel pusu a pak ji zavřel.  „Zdá se, že tvé návraty se kupodivu zlepšují. Jsem docela ohromen."

„Beru to jako kompliment," odpověděla Hermiona.  V dálce už jen stěží rozeznávala několik temných bouřkových mraků, které jim začaly mířit do cesty.  Jako na povel se kolem ní prohnal vánek a do odhalených paží jí naskočila husí kůže.

„Nicméně," pokračoval Malfoy, „dnes není tak strašně slunečné, jak si myslím, že bys mohl mít dojem, že ano. Ve skutečnosti vypadáš vyloženě zmrzle."  Hermiona zavrtěla hlavou, přestože cítila potřebu obejmout si ruce pevněji, jak by si přála.  „Pojď, Grangerová, trochu připomínáš nanuk," poznamenal.

„Jsem v pořádku," řekla a zaneprázdněně zírala po ulici v naději, že spatří jejich autobus.  Běda, stará věc nebyla nikde k vidění.

Vedle ní Malfoy podrážděně zasténal.  „Můžu ti klidně říct, že nejsi."  Hermiona protočila očima a pevněji se objala.  Jeden z trnů ve stonku růže do ní nepříjemně šťouchl.

Malfoy znovu zasténal.  „Víš, myslím, že bys mohla být tím nejodpornějším člověkem, se kterým jsem se kdy setkal. Tvá pýcha mě ohromuje."

Hermiona se k němu nevěřícně otočila.  „Já? Jsem pyšná?"

Pokrčil rameny.  „Nevšimla sis někdy?' Ach, profesore, znám odpověď! Jsem nejchytřejší dívka na celém světě! Všimněte si mě! Všimněte si mě! '," Řekl falešným dívčím hlasem.

"Hmph!"  Odpověděla Hermiona rozhořčeně.  „No a co ty?' Mám na hlavě víc galeonů než chlupů. Dokážu vystopovat svou linii až na úsvit času. Všichni se klaní! "

Malfoy se jen zasmál.  „Nikdy jsem nikomu neřekl, aby se mi klaněl. No... snad kromě Crabbeho. Ten den mě opravdu otravoval."

„To samé," pokračovala, „jestli mě chceš obvinit z pýchy, měl by ses raději podívat na druhou stranu toho obousměrného zrcadla."

„Je ti pořád zima," ukázal.  „Kdybych se cítil gentlemanštěji, nabídl bych svůj kabát, ale protože jsi tak nevrle přijal moji předchozí pozornost, myslím, že tě nechám být."

„Pozor?"  Zeptala se Hermiona se zdviženým obočím.  „Tomu říkáš tohle?"

„Pojď teď, Grangerová, nejsem tak trochu v pořádku, mnohem civilnější než obvykle?"  zeptal se.

Hermiona přičichla.  „Nebyl jsem si jistý, jestli jsi civilní, nebo jen ..." v mysli se jí náhle zatemnilo.

"Studna?"  zeptal se.

„Jen ... Ach, pověs to všechno. Nemáš vůbec žádný důvod ke mně být civilní," řekla rozhořčeně.

Malfoy založil ruce a podíval se po ulici.  „Autobus jede," oznámil strnule.

„Vidím to. Mám oči, víš," řekla stejně strnule.

„Mohla jsi mě zmást," zamumlal.

"Co to bylo?"  zeptala se.  Slyšela ho;  jen si nebyla jistá, co tím myslel.

„Řekl jsem:‚ Mohla jsi mě zmást. '  Chováš se občas dost slepě. "  Udělal dva kroky vpřed a do fronty, Hermiona ho následovala.

Hermiona přičichla.  „Nevadí, neříkej mi to. Jsem si jistý, že to nechci vědět."

„Taky umíš být hluchý," dodal, když postupovali pomalu vpřed.

Hermiona si přejela rty jazykem.  „Slyšel jsem tě. Jen se mi nepodařilo přijít na tvoje myšlenky, ty velká boule."

„Máš velmi zvláštní způsob, jak projevovat svou náklonnost, Grangerová," komentoval to.  Otočil se a vyslal na ni znepokojující úsměv.

Hermiona zůstala potichu, když vlezli do autobusu. Sedla si k oknu, zatímco on do uličky, mezi nimi ležel jeho suchý deštník. S trhnutím autobus vyrazil.  Ticho bylo téměř panovačné.  „Prostě tě nechápu," řekla nakonec.  „Vůbec nejsi jako tvoje staré já."

Otočil se k ní.  „Ach opravdu? A jak dobře jsi znala mé takzvané staré já?"

Hermiona se odmlčela.  „Dost dobře, abych poznala rozdíl."

Malfoy si těžce povzdechl.  Poprvé za posledních pět dní na ni působil unaveně.  „Dobře. Dovolím, abych se změnil. Šťastná?"  Hermiona pokrčila rameny.  Bylo to menší a zvláštní vítězství.  „Ale taky ses trochu změnil."

Hermiona si uhladila prsty hrubými vlasy, najednou byla velmi nervózní.  "Mám já?"

Kývl.  "Jistě. Každý ano. Tvoje změna pro vás má větší smysl. Moje změna ... moje není opravdu normální."

Hermiona zavřela oči a oči její mysli naplnila vize Azkabanu.  „Muselo to tam být strašné," zašeptala.

Neodpověděl.  Po několika minutách autobus zastavil a Hermiona vstala a Malfoyova kolena jí bránila v cestě.  Když se kolem nich protáhla, v zádech vlastních holých kolen se jí brnělo.  Dech se jí zachytil v krku a ona věděla, že na ni zírá, když vystupovala.

Stále držela žlutou růži.
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Darky