9/11✔️

1.Kapitola - LEVI

Jedenácté září, úterý, den jako každý jiný.

Vyhodil jsem přítele u jedné z budov World Trade Center, kde pracuje jako číšník a ucpanou hlavní třídou jsem se snažil co nejlépe prokličkovat k nájezdu na Brooklynský most, abych nepřišel do své práce pozdě. Měl jsem zpoždění, jako obvykle, a jako obvykle každé ráno byla cesta v podstatě neprůjezdná. Už jsem ani nestresoval a snažil se co nejrychleji projet a přitom uvažoval, jak svého přítele překvapím romantickou večeří. Byl zbrklý a většinou si data nepamatoval, a proto jsem věděl, že bude překvapený tím, co jsem naplánoval na naše desetileté výročí.

Najel jsem na Brooklynský most a v již uvolněném provozu jsem přejel přes East River.

Měl jsem zarezervovaný stůl v naší oblíbené restauraci a tam jsem jej chtěl také požádat o ruku.

Zní to jako klišé, vím, ale pochopte, že on si zaslouží tu největší romantiku.

Deset let byla dlouhá doba a věděl jsem o něm, že je to muž mého života. Zkontroloval jsem čas na palubovce a oddechl si, že i dnes to do práce stihnu včas. Bylo 7.45 – za patnáct minut to do redakce dorazím. Sice na poslední chvíli, ale přece. Šéf na mě bude hrdý, vždycky mi říkával, že přijedu pozdě i na svou vlastní svatbu. Já jsem jen doufal, že tohle stihnu s předstihem, to raději budu vstávat ve čtyři ráno, než abych nechal Erena čekat.

Konečně jsem zaparkoval před domem, kde měly sídlo naše noviny, a s vítězným úsměvem vplul přesně za minutu osm do kanceláře šéfa.

Ten jen hodil okem na nástěnné hodiny a pousmál se. Věděl jsem, že i kdybych přišel později, žádné scény by mi nedělal, ale byla to taková naše hra. Kromě toho jsme se vsadili o minulých Vánocích, že pokud budu chodit včas, dá mi v zimě na čtrnáct dní dovolenou, abych konečně po deseti letech mohl Erena vzít na pořádnou lyžovačku do Rocky Mountains.

Bylo září a já jsem se mohl opozdit už jen třikrát.

„Zdravím, šéfe. Máte pro mě dneska něco?" zeptal jsem se jako každé ráno. Měl jsem dost práce s jinými články, nicméně akce v terénu mě bavila mnohem více, než sezení za stolem a přepisování rozhovorů a korektury.

„Nazdar Levi, pamatuješ, jak jsem ti minulý týden říkal o Peterovi Nortonovi z NortonLifeLock?"

„Jo. Na toho jsem se připravil, vím, že jsme docela VIP, dává rozhovory tak zřídka, že je mi záhadou, jak jsi ho přesvědčil, že zrovna náš plátek bude mít tu čest..."

„Plátek? No dovol, jsme seriózní noviny, které vydávají seriózní články, a proto nám na to kývl. Ale k věci. Včera večer mi volal, že se s tebou sejde dnes dopoledne. Takže si seber podklady a jeď za ním. Bude tě čekat o půl desáté ve své kanceláři v Jižní věži WTC v 77. patře."

„Dobrá, jedu tam," pousmál jsem se. V tomto komplexu, dokonce v samotné Jižní věži, jen o pár pater výš pracuje můj Eren. Rozhodl jsem se, že jakmile dodělám rozhovor, zajdu za ním na oběd, a ještě jednou se ujistím, že si na večer nic nenaplánoval.

Vzal jsem do rukou telefon a chvíli před vytočením jeho čísla jsem zapřemýšlel, že bych ho překvapil. Pak jsem si ale uvědomil, že i on má obědovou přestávku a bylo by dobré si ji naplánovat společně. Měli jsme v poslední době na sebe tak málo času, že je třeba využít takovéto náhody a strávit pospolu pár společných chvil u oběda.

Vytočil jsem číslo, ale telefon nikdo nebral. Věděl jsem, že už může být na place, a tak, když se ozvalo pípnutí hlasové schránky, nepoložil jsem to jako bych to udělal jindy, ale rozhodl se mu nahrát vzkaz. Věděl jsem, že jednou za čas, při volných chvílích, telefon kontroluje a za dopoledne jej jistě aspoň jednou do ruky vezme a zprávu si přehraje.