9/11✔️

9. kapitola - Osud lásce přející

Nahoře Erenovi krátce přetlumočila jejich rozhovor, hlavně tedy jeho výsledek, a brunet si neslyšně povzdychl. Dovedl si živě představit, jak se dívka snaží přemluvit prakticky kohokoli vlézt do toho barevného pekla, jak to tehdy nazýval, když se sem snažil nasoukat prvně. A už vzhledem k tomu, že u něj uspěla věděl, jak špatně se jí říkalo ne. Jenže taky si dovedl představit, jaké to muselo být pro toho muže dole a na malý, úplně maličký moment mu jej dokonce začínalo být líto...

Na úplně jinou stranu, kdyby nedokázal říct ne a vážně sem nahoru vylezl, neměl Eren tušení, co by mu říkal. Už teď to všechno bylo sakra divné, v očích onoho hodného strejdy musel být naprostý šílenec.

„Strejdo, on nahoru nechce, i když by se sem vešel... Musíš jít ty za ním, líbil by se ti! Mohli byste si povídat, jako s mamkou," nahodila smutný výraz, pro nějž jí jindy Eren odkýval prakticky cokoli. I nyní se musel kousnout do rtu, aby zmučeně nezasténal a na tváři se mu objevila bolestná grimasa.

„Zlatíčko, tohle mi nedělej..." zaprosil brunet. Srdce ho stále bolelo, smutek a žal neodešel a její smutné oči všechno jen prohlubovaly. Nechtěl ji dělat smutnou, cítil ale, že dolů nemůže, prostě to nešlo. Povídat si, poznat někoho, kdo by se mu líbil, to právě nechtěl. Elive mu v jeho smutku nevadila, nikoho dalšího do něj ovšem pustit nemohl.

„Strejda by ti pomohl, strejdo Frede. I mě pomohl, je opravdu hodný," snažila se jej přesvědčit, ta představa však byla pro Erena snad ještě horší. Nechtěl, aby jej nějaký cizí muž utěšoval, jediné, co si v ten moment přál bylo zůstat sám, vzpomínat a topit se ve smutku.

„Eli, dnes to nejde. Odvedu tě k nám," zarazil se a zesmutněl, „k sobě. Najíš se, odpočineš si," navrhl, dívka se na něj ale zadívala tak vyčítavě, až se na moment zalekl.

„To říkal i strejda. Já nejsem unavená. Ty jsi unavený, strejdo Frede a on taky," našpulila rtíky uraženě a Eren si znovu povzdychl. Možná měla pravdu, byl unavený, psychicky i fyzicky. Bylo toho moc, všechno jej bolelo, ale copak tím mohl zatěžovat Elive?

„Já vím, že jsi chytrá holka, že ty to pochopíš," začal opatrně a zadíval se jí do velkých a upřímných hnědých očí.

„Dnes se toho stalo opravdu hodně, nám všem. Vím, že strejda určitě bude hodný, že bychom si rozuměli, nepochybuji o tom, ale zrovna dnes bych s ním nemohl mluvit, chápeš?" zeptal se nadějně a ona se nepatrně zamračila ve snaze přemýšlet nad jeho slovy. Vlastně jim moc nerozuměla – maminka jí vždy učila svěřovat se s problémy, tenhle přístup jí připadal nesmyslný. Strejda Levi by strejdovi Fredovi pomohl, proč jej tedy nechtěl vidět?

„Asi ano," uznala nakonec a usmála se, stejně, jako Eren. A brunet si oddychl, věděl, že mu dívka nebyla schopná lhát a jeho slova si tak vážně musela vzít k srdci. Bylo to, jako by mu z něj spadl velký a těžký kámen, dýchání bylo najednou snazší, kdyby nad ním nebyl strop té hloupé komůrky, nejspíš by se mohl napřímit, zbaven té nepříjemné zátěže. Tedy, to si na ten moment alespoň myslel.

„Počkej tady," zazubila se a opět mu zmizela kdesi v jedné ze skluzavek, rozhodnutá svého nového hodného strejdu přivést za každou cenu. A Eren si nahoře vložil hlavu do dlaní.

Dívka běžela nazpět k lavičce. Cestou si přehrávala všechna slova, která jí její hodný strejda říkal. Měla stále před očima jeho smutný, bolestí poznamenaný obličej a usoudila, že ho něco opravdu bolí. Viděla, že jeho oči plavaly v slzách. Muselo ho něco bolet. Dospělí přece nepláčou, jestliže nemají někde bolístku. Musel se někde zranit a teď jí to nechce říct. Ale ona už přece byla velká, pomohla by mu a když ne ona tak strejda Levi určitě. Vždyť má auto, mohl by ho odvézt do nemocnice.