9/11✔️

6. kapitola - EREN

Abych byl úplně upřímný, kdyby mi onen strážník u mostu nezačal hrozit pokutou a odvezením do vazby, asi bych neodešel. Dál bych se dlouhé minuty snažil přesvědčit jej, jakkoli, aby mě přece jen pustil, snažil bych se ho podplatit i uprosit (zkusil jsem obojí), jenže tohle už bylo moc i na mě.

Krátce jsem sjel pohledem na řeku a hlavou mi proletělo, zda bych ji nedokázal přeplavat.

„Zkusíte to a jedete na policii dřív, než vás ta voda stihne zabít," sykl, jako by mi četl myšlenky a tak jsem se přece jen otočil k odchodu. Jindy by mi hlavou létaly miliony impulsivních a naprosto nezodpovědných nápadů, jindy bych to snad vážně zkusil. Jindy bych se s tím strážníkem klidně na místě popral a pak Levimu volal a prosil ho o kauci kajícným hlasem se špetkou zadostiučinění a tvrdohlavé spokojenosti, že jsem se za svého černovláska mohl bít. A on by mi tu impulsivní nezodpovědnou tvrdohlavost mohl vyčítat, ačkoli bych věděl, že se při mém „protože tě miluji" na druhé straně usměje a jeho oči roztají.

Jenže teď jako by cosi ve mě umřelo a já to prostě udělat nemohl, chyběla ona zvláštní dětská jiskra, naděje, že to všechno pro něco bude. Protože i kdybych se tu porval a nechal se odvést, Leviho už by mi to nevrátilo.

A snad i to poznání mne znovu a znovu stahovalo k zemi, rozpadal jsem se a nezvládl jsem se ani usmát, natož se prát nebo hádat. Levi tu nebyl, nebyl a nebyl a já jako bych si to v ten moment konečně začínal plně uvědomovat. Už se nikdy nemohl vrátit. Já už ho nikdy nemohl vidět. Byl pryč.

Nevzlykal jsem, vlastně jsem ani nevěděl, že mi po tvářích stékají ty hloupé hořké slzy. Plakal jsem tak nějak nepřítomně, snad jsem ani nevěděl, co přesně dělám, když jsem se tehdy rozešel zpět ke svému autu. Hlavou mi kolovaly veškeré vzpomínky, které jsem se svým nejmilejším černovláskem měl, všechno od samých začátků, kdy na mě koukal jako na svatý obrázek a já si zprvu myslel, že je s ním něco v nepořádku. Snad bych se ho i bál, jenže zároveň mi připadal tak hezký a někdo tak krásný by přece nemohl být masový vrah nebo něco na ten způsob.

Zpětně jsem se tomu tolikrát smál. Čím déle jsem Leviho znal, tím vtipnější mi mé prvotní myšlenkové pochody připadaly, protože on by mi skutečně nikdy ublížit nedokázal, vlastně byl tak milý, tak opatrný, tak něžný, skutečně mě miloval, stejně jako já jeho.

Nepřítomně jsem nakopl jeden z kamínků povalujících se u cesty. Tyto myšlenky mi nepomáhaly, já se jim ale nemohl ubránit, kolovaly mi hlavou jedna za druhou. První úsměv, který jsem na jeho tváři spatřil, moment, kdy jsem jej poprvé rozesmál. Ta něha v jeho očích, když se na mě koukal. I když jsem něco svou neopatrností rozbil a zničil, v očích mu byla vidět ta opatrnost a láska a on se natáhl, pohladil mne po tváři a zeptal se, jestli se mi nic nestalo...

Pamatoval jsem si naše první rande a pak i každé další, naši první pusu a první milování, dokázal bych přesně popsat, jak jeho tělo vypadalo. Každou drobnou jizvičku bych zvládl rozpoznat.

Do očí se mi znovu draly ty hloupé slzy a já už se jim chtěl poddat a konečně se tam složit, klidně před všemi kolem, bylo by mi to jedno, jenže v ten moment mi kdosi jemně položil ruku na rameno a já se proto otočil, pohledem se střetávaje se smutnými studánkami tmavě modré barvy. Takové oči jsem ještě neviděl, byly tak hřejivé, zvláštně upřímné a stejně tolik smutné, i když bez slz. Věděl jsem, že ta žena někoho ztratila, stejně jako já. Nemusela nic říkat, abych to poznal, mezi námi jako by bylo jakési zvláštní porozumění. Smrt spojila nás všechny, co jsme se s ní setkali.

„Viděla jsem, jak jste se snažil dostat na druhou stranu," promluvila tichým, přesto ale pevným hlasem a já kývl, nepatrně nakláněje hlavu na stranu.

„Jen jsem vám chtěla říct, že má sestra pracuje jako řidička místního metra a před chvílí dostali zprávu, že už mohou jet, já vím, mělo by se cestovat co nejméně, ta metra budou jezdit primárně pro odvoz lidí od Dvojčat, ale já na vás tak nějak vidím, že s tím vším zlým nemáte nic společného. Tohle se špatně vysvětluje, ale prostě to tak je," pousmála se žena, než se otočila k odchodu. A já na moment jen stál bez jediného slova, netušil jsem, jak jí poděkovat, co udělat, jak se zachovat.

„Děkuji," zavolal jsem za ní nakonec a ona se naposledy otočila, nepatrně se usmála a zmizela mi kdesi v davu. To už jsem se ale otáčel, vbíhaje do jednoho z blízkých vchodů do metra, kde jsem se vřítil do nejbližšího vagónu a svalil jsem se na jednu ze sedaček. Lidí ve vagónu nebylo moc, nikdo ale nemluvil, neusmíval se, nic. Všichni byli ponoření v myšlenkách, svět kolem jako by neexistoval. Nálada v tom vlaku podtrhovala všechny mé emoce a pocity, znovu a znovu na mne všechno doléhalo a mé oči se opět plnily slzami, bylo toho moc. Všeho ten den bylo moc.

Nikdy jsem netrpěl klaustrofóbií, vážně. Ale v ten moment jsem najednou potřeboval pryč, pryč od lidí, od všeho. Snad za to mohl šok, kterým jsem si prošel, snad bych se tak jindy nezachoval, když ale metro znovu zastavilo, vyběhl jsem ven a zmizel kdesi v ulicích.

Takřka automaticky jsem si otřel mokré oči, abych alespoň částečně viděl na cestu před sebou, pohled mi ale padl na dobře známou tržnici. Ani jsem nezaregistroval, že jsem se na ni dostal, vlastně jsem neměl nejmenší tušení, kudy a kolem čeho jdu. Hlavou mi proletěla vzpomínka na mé tiché přání čehosi „z nebe" a knedlík v mém krku se nepatrně zvětšil a zabolel. Před očima mi znovu zasvítily Leviho oči, za nimiž prosvítaly rudé plameny, výjev, který mne nejspíš měl strašit v nočních můrách už nadosmrti a já své oči pevně zavřel, jako bych tím mohl zabránit mé mysli vytvářet ten strašný pohled. Jako by mne to mohlo zbavit bolesti. Ta ale nezmizela, naopak, nůž v mé hrudi jako by se stále zlověstně leskl a jen čekal, až jím někdo neopatrně zatočí, srdce mne bolelo, ale byla to taková tupá bolest, taková... stálá. Nesmazatelná. Ta, po které zůstane ošklivá zubatá jizva, jež nikdy nezmizí. A která se bude znovu a znovu otevírat a znovu a znovu bolet.

Otevřel jsem oči a rozběhl se vpřed. Kdyby se mne kdokoli zeptal, proč jsem to udělal, nedokázal bych odpovědět, nedokázal bych popsat a vysvětlit jediný ze svých myšlenkových pochodů. Jen jsem se chtěl zaměstnat, chtěl jsem, aby mě z toho běhu bolel každičký sval na těle a já nezvládl vnímat nic, než svůj splašený dech, chtěl jsem přebít všechny ty myšlenky a už nikdy je neslyšet. Chtěl jsem od svého zmučeného srdce utéct, nebo to alespoň naivně vyzkoušet.

A v ten moment se přede mnou ukázalo jedno z těch hloupých dětských hřišť, na něž jsem vodíval Eli. Znal jsem jej nazpaměť, každý hloupý tunel, do kterého mne zatáhla, protože ačkoli všichni ostatní dospělí vždy zůstávali na lavičkách po obvodu hřiště, jí stačilo jedno „prosím" a jeden psí pohled a já byl nacpaný v růžové rouře a v duchu nadával, do čeho jsem se to zase uvrtal. Teď jsem za to ale byl rád.

Nedokázal bych vysvětlit, proč jsem najednou změnil cíl svého běhu, proč jsem nepokračoval ke Dvojčatům, nedokázal bych vysvětlit, proč přesně jsem na to hřiště chtěl. Jen jsem tam najednou potřeboval.

Vylezl jsem po jednom z mnoha žebříků a zalezl do malé komůrky v jednom z tunelů. Už dávno jsem se přestal strachovat, zda mě ta věc unese, teď by mi to ale bylo jedno i kdybych si nebyl pevnou železnou konstrukcí jist. Najednou jsem potřeboval být sám, najednou jsem se chtěl schoulit do klubíčka a jen sedět, vnímat prázdno, které po Levim zbylo a vzpomínat na všechno krásné, co jsme spolu zažili. I když mě to mučilo, i když mne to stahovalo pod hladinu.