9/11✔️

3. kapitola - LEVI

(Věnujte 10 minut  svého  času sledováním tohoto videa, je tam vykreslena dokonale  tehdejší  atmosféra)

Upřeně jsem zíral na hořící Jižní věž a zapomínal dýchat. Ostatně, ono to ani nešlo, srdce odmítalo dál pumpovat krev a já jsem cítil, jak se mi podlamují nohy a tvoří černo před očima.

Umřel tam...

Měl jsem velice dobrý přehled, kde bylo přibližně jednaosmdesáté patro, v němž se nacházela restaurace, kde Eren pracoval. A zrovna z těch míst šlehaly ohromné plameny. Ani největší naivka by si netroufl doufat, že z těch pater se dokáže někdo dostat živý. A já jsem byl dost realista.

Ještě, než mě skolily mdloby z nedostatku vzduchu, vyšel ze mě hlasitý vzlyk. Pohled jsem měl zamlžený záplavou slz, které se mi nekontrolovatelně draly z očí, ale stejně jsem ho měl neustále přilepený na hořící budovu.

Slyšel jsem, že na mě někdo mluví, ale nevnímal jsem slova, nedokázal jsem odpovědět. Ztráta toho nejbližšího, milovaného, toho, kdo pro mě byl vším a který mě udělal nejšťastnějším chlapem v New Yorku, mě nemilosrdně zbavovala zdravého rozumu i uvažování. Bál jsem se pohnout z místa a najednou mě osvítila jedna jediná myšlenka.

Třeba neumřel, třeba se někde ti lidé schovali a jsou tam uvěznění a nemohou ven, třeba potřebují pomoct. Musím... musím mu jít pomoct, musím za ním!

Najednou jsem ucítil příliv energie a naději. Hlavou mi bleskla myšlenka, že sednu do auta, ale když jsem si otřel oči a rozhlédl se okolo sebe, viděl jsem, že cesty jsou naprosto ucpané. I když jsem byl psychicky úplně v háji, měl jsem ještě natolik soudný rozum, abych věděl, že do pruhu pro Emergency najet zkrátka nesmím. A i tím neustále přijížděly další a další hasičská auta, záchranářské vozy a sanitky.

Rozběhl jsem se tedy. Plíce mě pálily nejen rychlým během, ale také všudypřítomným drobným bílým popílkem, který se snášel k zemi. Viděl jsem okolo sebe letící drobné trosky a neuvěřitelné množství papírů, které se snášely ladně z nebe.

Byl jsem už nedaleko od jednoho z vchodů Jižní věže a musel jsem se prodírat davem, který mě strhával na druhou stranu. Na rozdíl ode mě všichni chtěli ven – pryč od té hrůzy, žhnoucích plamenů a dusivého kouře.

Já ale musel dovnitř. Musel jsem ho zachránit, jestli ještě žil. Panikařící dav mě však neustále strhával zpět. Zaléhalo mi v uších z hluku a ječících sirén i lidí. Utíkali, plakali, byli vyděšení, špinaví od krve, zranění...

Klepal jsem se hrůzou, ale adrenalin a strach o Erena mě nutil jít dál. Zdravý rozum už dávno nefungoval a ovládal mě pouze strach.

Pár metrů před vchodem mě ale zastavil jeden z hasičů.

„Pane! Dovnitř nemůžete!"

„Ale já tam musím! Je tam můj přítel, já musím za ním!" vytrhl jsem se z jeho sevření.

„Klid, klid, nebojte se, zachráníme ho, vy tam ale nemůžete, je tam kouř a spousta prachu, nedá se tam bez masek dýchat, nijak byste mu nepomohl, kdybyste se tam udusil. Také už je možná venku... do třicátého patra jsou už všichni evakuovaní. Ve kterém byl on?" hulákal na mě hasič, abych jej slyšel.

„V osmdesátém prvním..." hlesl jsem a on spíš, než by mě slyšel, dokonale odezíral. Podíval se na mě soucitně a položil mi ruku na rameno.

„Je mi to líto..."

Nemusel ani mluvit dál, pochopil jsem, co tím chtěl říct, vlastně jsem to věděl celou dobu.