9/11✔️

5. kapitola - LEVI

Zadíval jsem se do zpětného zrcátka a vyděsil jsem se. Jako by se na mě díval cizí člověk. Zarudlé bělmo od pláče, který mi byl cizí, vždyť naposledy jsem plakal jako dítě... tmavé kruhy pod očima a popelavá tvář. I mé tmavé vlasy byly šedé od všudypřítomného popílku, který se neustále snášel k zemi. Vypadalo to jako bych zestárl o třicet let a také jsem se tak cítil. Na obličeji, šatech i rukou jsem měl krev, kterou jsem se snažil všemožně čistit, zbavit se jí, abych ji neviděl... abych zjistil, že opravdu nebyla moje. Všechno to byla jen vrstva zoufalství, které bylo všude okolo a převalovalo se na Manhattanu jako neproniknutelná mlha. Jako oblak prachu, který se zvedl po zřícené věži. Po náhrobku pro Erena a desítkách dalších. Pokud zůstal pod sutinami a neuhořel hned při nárazu a následném výbuchu, jeho tělo navždy zůstane tam dole.

Přál jsem si, abych se ráno lépe rozloučil, abych mu řekl víckrát, že ho miluji, abych...

Pohled se mi zase zamlžil. Nedokázal jsem být tím tvrdým chlapem za jakého jsem se vždycky považoval. Kamenná tvář, pro jiné než pro Erena jen velmi málo úsměvů. A slzy? Tak akorát od smíchu, když mi občas Eren vykládal pitoreskní zážitky z práce. Byl dokonalý vypravěč, který hrál i tělem a já jsem se kolikrát až zalykal smíchy nad jeho hereckým umem.

Ale toto dopoledne jsem vyplakal už tolik slz... bolelo to tak moc, že to nějak ven jít muselo.

Nejraději bych něco rozflákal, nejraději bych ubil ty parchanty, kteří dokázali vymyslet takové zvěrstvo a zabít tolik nevinných lidí.

Nikdy jsem neměl sklony k násilí, ale ta bolest, která mě svírala, mi tyto myšlenky přinášela. Nedokázal jsem se jí bránit a svým způsobem mě držela při smyslech.

Pomstít se!

Našel jsem poblíž Červeného kříže jedno parkovací místo. Všude panoval smutek a ve vzduchu byla cítit beznaděj, ale také naděje, že někdo z blízkých těch lidí, kteří tam postávali a čekali na informace, se přece jen zachránil.

Také jsem si zoufale přál doufat, ale vždycky jsem byl skeptik a raději si přiznám krutou pravdu teď, než bych byl později zklamaný.

Zklamaný?

To nebylo to správné slovo. Později bych z poznání, že můj nebližší tu už není, byl ubitý, zničený, rozervaný a vnitřně mrtvý. Ostatně tak, jako jsem se cítil v tuto chvíli. Proč si tímto neprojít hned, stejně se tomu nevyhnu.

Hloupé myšlenky! Bylo to přece úplně jedno. Ztráta Erena mě ničila teď a později to lepší nebude. Už to nikdy nebudu já, už navždy kus mé duše zůstane pohřbený pod troskami věží spolu s Erenovým tělem.

Ještě, než jsem vystoupil z auta, vyhrabal jsem z úplného dna palubovky krabičku se zbytky cigaret. Jak to už bylo dávno, co jsem se zbavil tohoto nešvaru, hlavně kvůli naléhání Erena, který kouření bytostně nenáviděl. Pamatoval jsem si, jak mě odmítal políbit, jak i po dlouhých hodinách, kdy jsem si byl jistý, že ho oklamu, ze mě cítil kouř a vyčítal mi, že si kazím zdraví. Měl pravdu, ale teď je to jedno. V tuto chvíli bylo všechno úplně jedno. Kdybych teď zemřel, bylo by to jen osvobození od té šílené bolesti, která atakuje každou mou buňku.

Sedl jsem si na zídku plotu a vdechoval jed z cigarety. Moc to nepomáhalo, ale měl jsem aspoň zaměstnané ruce. Lidé okolo mě chodili, někteří se snad snažili mě i oslovit, ale já jsem je nevnímal.

Automaticky jsem nabídl cigaretu klukovi, který se posadil vedle mě, stejně zničený a uplakaný jako jsem byl já. Byli jsme na tom všichni stejně. Bylo jedno, kdo má kolik peněz a jestli má vilu na Bahamách. Všichni jsme tam byli, protože jsme hledali někoho, koho jsme milovali. Bolest a zoufalství okolo bylo až hmatatelné, ale my dva jsme jen seděli a tiše kouřili, každý se svou bolestí v srdci.

Bloudil jsem ve svých vzpomínkách, když jsem najednou ucítil, jak někdo zatahal za můj rukáv. Otočil jsem se a uviděl vedle sebe sedět holčičku. I její oči byly zalité slzami, ale snažila se tvářit statečně. Povytáhl jsem obočí a neměl jsem jinou možnost než ji obdivovat. Taková malá a odvážná. Snad jí ještě to, co se dělo okolo ní nedošlo.

„Strejdo," hlesla.

„Copak se děje, maličká? Ztratila ses? Máma tě tady najde, nemusíš se bát, jen... asi bys měla být vevnitř, tady by se ti něco mohlo stát."

„Nemám mámu, ona tam umřela..." ukázala hlavou směrem k troskám věží.

„To nemůžeš vědět, určitě se zachránila, hodně lidí se odtamtud zachránilo. Určitě tě teď hledá, a nakonec přijde i tady a dovede tě domů."

„Ne, vím, že umřela, říkal to jeden pán. Všichni, co byli tam nahoře umřeli."

Netušil jsem, co jí na to mám odpovědět, znal jsem ji sotva pár minut a pochopil jsem, jak moc mi to děvčátko bylo podobné. Bojovala se smutkem, byla smířená, a přesto se snažila tvářit statečně. Stejně jako já. Jenže o chvíli později jsem pochopil, že je ještě odvážnější a odmítá upadnout do deprese.

„Je mi to líto, můj přítel, kterého jsem měl hodně rád tam asi taky umřel, ale ty máš jistě ještě někde tátu. Pomohou ti ho najít," podíval jsem se jí poprvé pořádně do očí. Krásné veliké čokoládové oči, které ještě více mými slovy zesmutněly.

„Nemám tátu, umřel, když jsem byla ještě hodně malá, ani babičku a dědu, měla jsem jen mámu a strejdu... myslíš, že bys mi pomohl ho najít?"

„Já... já nevím," vůbec jsem si nedovedl představit, že bych jezdil po New Yorku s dítětem v autě a hledal jednoho člověka mezi osmi miliony.

„Prosím, strejdo! Je to jediný člověk, který mi zbyl. Vím, kde ho hledat. Potkali jsme ho, když jsem šla do školky, říkal mámě, že jede na tržnici v SoHo. Vím, kde ta tržnice je. Znáš Muzeum zmrzliny? Tohle muzeum miluju, ostatní mě moc nebaví, obrazy a divné sochy, u kterých nevím ani co znamenají a bojím se jich, ale Muzeum zmrzliny, tam jsme s mámou chodily často. I strejda mě tam jednou vzal. A ten trh je vedle v ulici. Když teď vyjdeme, určitě ho tam ještě najdeme. Pojedeme metrem. Pamatuju si cestu, teda pamatuju si ji od práce, kde dělala maminka..."

Nadechl jsem se a zase vydechl. Věděl jsem, že tohle je totální bláznovství, ale pokud dokážu zachránit alespoň jedno štěstí, měl bych to zkusit. Čeho dosáhnu tím, že tady budu sedět až do doby, kdy mi dojdou cigarety a ubíjet se bolestí. Tento malinký člověk potřebuje pomoc a já mám čas, mám hromadu času a vždycky se pak můžeme vrátit zpět.

„Jak se jmenuješ, maličká?"

„Elive Demainová..."

Zapřemýšlel jsem, že to jméno jsem už někde slyšel, takové docela netradiční, ale rychle jsem to pustil z hlavy, neboť holčička stojící vedle, mě nenechala přemýšlet. Pořád něco drmolila, snad aby zapomněla na to, že ztratila mámu.

Nechal jsem v Červeném kříži její jméno a číslo k nám do redakce, kdyby ji tam někdo hledal. Nasedli jsme do auta a vydali se směr SoHo. Pochyboval jsem sice, že ten její strejda tam stále i po těch desítkách minut, co věže spadly, bude, ale potřeboval jsem se nějak zaměstnat. Jakkoliv, a pokud to mělo dát naději malému děvčátku, udělám to.