9/11✔️

2. Kapitola - EREN

Přestože bylo brzy, alespoň na můj vkus čehosi na způsob opaku ranního ptáčete, bylo v ulicích snad věčně bdícího New Yorku víc lidí, než bych potřeboval. Dost dobře jsem nechápal, proč musí všichni zrovna dnes a zrovna tak brzy procházet tržnicí a nakupovat. A samozřejmě, vykupovat přesně to, co bych potřeboval já – to nejlevnější.

Já vím, já vím. Levi sám mi nesčetněkrát opakoval, že bych neměl být tak zbrklý, jenže copak jsem to mohl ovládat? Ano, občas jsem se choval krapet nedospěle. Občas jsem byl jako dítě, občas jsem jednal dřív, než jsem přemýšlel a kdyby to šlo, pravidelně bych vybíhal do práce dřív, než bych si nasadil hlavu. Ale vyrazit pracovně nakoupit a zapomenout si vzít nejen že peníze, které mi na onen nákup šéf dal, ale ještě mobil, abych mu mohl zavolat a domluvit se na řešení tohoto problému, to se mi ještě nestalo.

Další můj geniální nápad přišel hned v momentě, kdy jsem si toto uvědomil. Hlavou mi tehdy blesklo – nebudu se pro to přece vracet. Nakoupím za své a pak si utracené peníze vezmu z těch, co mi šéf svěřil.

To bylo chytré. Ona genialita tohoto nápadu se ale zvolna vytratila při zjištění, že mám v peněžence ani ne dvacet dolarů. Stále jsem si ale stál za svým a na tržnici jsem zůstal, rozhodnut vybírat levnější věci.

Za to, co jsem zatím koupil, mě vyhodí, uvědomil jsem si nyní zoufale. Bylo toho málo a jedno z másel bylo dokonce prošlé. Když jsem se ale podíval na hodinky, zjistil jsem, že teď už se skutečně vrátit nemůžu, to už bych nákup nestihl. Kuchaři pravděpodobně už teď podupávali u svých pultíků a čekali na můj návrat.

Vrátil jsem se k malému služebnímu autu a nešetrně do něj mrskl poloprázdnou tašku. Zhruba pět sekund na to mi došlo, co jsem to zase udělal a rychle jsem ji zvedl, bylo ale pozdě. Z banánů byla kaše a já pro jednou opět zalitoval a zabědoval nad svou neschopností přemýšlet dřív než tři sekundy po akci. Jistě, věděl jsem, co mi hrozí a jak mizerně na tom jsem, zničit to jediné, co se mi podařilo koupit správně, tomu ale rozhodně nepomohlo.

Vyhodil jsem lepkavou kaši do blízkého koše, zavřel auto a vydal se zpět k zelenině, kde už v ten moment stála dlouhá fronta. Ve žlutém košíku ležel poslední trs. Znal jsem své štěstí – mohl jsem jen odhadovat, že budu nucen vystát si dlouhou frontu, a nakonec jej koupí onen muž přešlapující přede mnou. Jinak to být ani nemohlo.

Povzdychl jsem si a zadíval se nahoru, na bezmračné nebe. Pokud existuje něco, co mne dostane z téhle hloupé situace, bude to muset přijít z nebe, problesklo mi hlavou. V ten moment jsem neměl sebemenší tušení, jak blízko pravdě vlastně jsem.

Můj odhad se pletl. Poslední trs banánů nekoupil muž přede mnou, ale žena před tímto mužem a já se byl nucen otočit a vydat zpět k autu. Rozhlížel jsem se kolem, hledaje jiný stánek s banány, zrovna ony ale jako by se vypařily. Nikde nic. Jen lidé, ruch a jakýsi podivný kouř halící modré nebe...

To uvědomění mne vytrhlo z melancholie a já se zamračil. Někde hořelo, a to v nejlidnatější části jednoho z nejobydlenějších měst nikdy nevěstilo nic dobrého. Co to mohlo být?

A v ten moment se to stalo. Na všech tabulích a televizích v okolí se objevil dobře známý reportér, z jehož hlasu bylo znát zděšení, šok a strach. Jediné, co jsem však postřehl byly hořící budovy po jeho boku, zděšený křik lidí a pálení ve vlastních očích.

Nekřičel jsem, vlastně jsem nedělal nic. Jen jsem tam stál, ústa nepatrně otevřená a nedokázal jsem odtrhnout oči od toho výjevu, od budov, které mé město charakterizovaly. V New Yorku jsem se narodil, v něm jsem vyrůstal a v něm jsem žil celý svůj život. Do dvojčat jsem chodil už jako dítě, protože v nich pracoval otec, a nakonec i jako dospělý. Byl to symbol mého města, byl jsem na tu budovu svým způsobem pyšný. Vždycky tu byla, vždycky na New York dohlížela a vždycky v ní byly stovky lidí. A teď najednou hořela.

V ten moment mi to došlo. Hořela, skutečně hořela. Srdce se mi sevřelo úzkostí při představě všech lidí v ní uvězněných, ale i vší práce, která teď lehla popelem. I když jsem si to v tu chvíli nepřiznal, vlastně jsem věděl, že není jak tento požár uhasit.

„Letadlo," zaslechl jsem matně, a to mi stačilo. Pochopil jsem.

Lidé běhali kolem, telefonovali, zoufali si, panikařili, křičeli a mluvili. A já tam stál, nohy se mi třásly, jako by byly ze želé a já věděl, že se mi co nevidět podlomí. Jen okrajově jsem zaregistroval slané slzy deroucí se do mých očí a nikdy v životě bych nezvládl popsat, z čeho vlastně pramenily. Jak jsem se v tu chvíli cítil.

Snad to bylo zoufalství, co mi sžíralo každou buňku těla. Tohle nebylo jako chvíli zpět, kdy jsem si svou vinou zničil jediné zdravé banány, tohle bylo tak bolavé, tak neuvěřitelně děsivé. Ano, to jsem cítil taky. Zděšení. Naprosté a nekontrolovatelné.

Všechno, co jsem celý život dělal a nejen já, všechno to bylo pryč. Budovy, které jsem miloval a které tu vždy byly najednou hořely. Bylo to taky jakési podivně hořké prozření, najednou jsem chápal, jak moc je všechno nestálé a jak rychle se může sebejistější věc, o kterou se celý život opíráme, rozpadnout v prach. Jak snadné je o vše přijít.

Bylo to jako sledovat člověka, kterého celý život obdivujeme pro jeho sílu, prohrát zápas. Vidět, že nic není stálé. Pochopit, jak je všechno zbytečné.

Tohle a mnohem víc myšlenek mi v jeden jediný okamžik proletělo hlavou a já cítil, jako bych se nemohl nadechnout. Jako bych stál v jedné z oněch budov a byl nucen dýchat hustý černý kouř. Symbol celého města, symbol mě samého hořel, hořel a hořel a mně se to opakovalo v hlavě jako jakási mantra. Dvojčata hořela. Ta slova ve mně znovu a znovu rozdmýchávala zoufalství a jedna ze slaných kapek se konečně dostala za mé řasy a sklouzla mi po tváři. V ten moment jsem nemohl nic, jen stát a s hrůzou v očích zírat do plamenů.

A v ten moment jsem si najednou uvědomil, jak těsně jsem unikl jisté smrti. Všichni moji kolegové i šéf v ten moment mohli být mrtví. A pokud ne, nebyli smrti daleko.

Prudce jsem se nadechl. Kdybych neodjel, bylo by po mně. Uhořel bych a už nikdy bych se neprošel po newyorských ulicích, už nikdy bych neviděl svou rodinu, a hlavně svého Leviho...

Tušil jsem, že ještě jedno podobné uvědomění a mé srdce vypoví službu, už v ten moment se mi o něj totiž pokoušel infarkt. Panebože! Levi tenhle záběr musel vidět a neměl tušení, že jsem v budově nebyl. A já věděl, jak moc by se o mě mohl bát a tušil jsem i, že by mne mohl chtít jet hledat, a to jsem nemohl dopustit, teď ke dvojčatům nesměl!

To, jak jsem se cítil právě v ten moment pak bylo asi nejhorší. To zoufalství, kdy se pohled do plamenů kdesi v mé hlavě vystřídal s pohledem do Leviho láskyplných očí a já jej tam najednou viděl, najednou jsem si ho tam dokázal živě představit, zoufalého a snažícího se o mou záchranu. A pak vbíhajícího do plamenů a... a...

Srdce mi vynechalo úder a já konečně odlepil nohy od země a vyběhl k nejbližší telefonní budce, vytáčeje jeho číslo. V krku jsem měl knedlík, vidění čím dál tím zamlženější a v hlavě se mi tvořily ty nejhrůznější scénáře. Před očima jsem viděl láskyplné šedé oči a hned na to děsivé rudé plameny, všude kolem byl zmatek a telefon kovově hlásal, že volaný uživatel je nedostupný.