9/11✔️

4. kapitola - EREN

Nespočítal bych, kolikrát mi ten den prolétla hlavou jedna a ta samá jednoduchá myšlenka - ať už se stane cokoli, pokud si večer budu smět lehnout do Leviho náruče, políbit ho a obejmout, nadechnout se jeho vůně a poslouchat tep jeho srdce, budu nejšťastnějším člověkem na planetě. Nic dalšího najednou nebylo důležité, jen jsem ho chtěl držet...

Nakonec mi došly všechny drobné mince, které jsem, přiznávám, do posledního  centu nastrkal do automatu, přestože to evidentně nemělo smysl, a tušil jsem, že pokud se s Levim ještě setkám, nadšený ze mě nebude, v ten moment mi to ovšem bylo jedno. Prudce jsem zavřel dvířka budky a vylezl ven, pohled mi ale padl na vyděšené oči televizního reportéra, plameny, stín, k mým uším dolehl další a další zděšený křik a já bych přísahal, že mi už nadosmrti bude znít v hlavě. Už nikdy jsem nezjistil, nakolik byl cizí a nakolik můj vlastní, vím jen, že mi srdce v krku bránilo dýchat a působilo jako obrovský knedlík, jež mi znovu a znovu vháněl slzy do očí. Věž, v níž jsem pracoval, lidé, co tam nepochybně zůstali, to všechno bylo v troskách. Spadlo to, zničilo se to. Hasiči snažící se o záchranu mých blízkých, ale i oni samotní.

V životě jsem nezažil horší pocit než v ten moment. Ten, kdy jsem jen stál a zíral na plameny šlehající z trosek mé celoživotní snahy, plameny, v nichž se nepochybně skrývala mrtvá těla a mohl jsem jen doufat, že všichni mí přátelé, ale i pouze známí zemřeli hned a bezbolestně. Ta veselá zelenooká servírka, která se vždycky na každého usmívala a nosila nám čokoládu, milý blonďák, který by nikdy nikomu nelhal. Modrooký vstřícný pár, rodiče malých dětí. Ty všechny jsem znal, každé ráno jsem je potkával a oni se mě ptali, jak se má můj šedoočko a jestli už plánujeme svatbu. A já jim slíbil, že až bude, budou tam stát...

Z hrdla se mi vydral vzlyk a hned po něm další a další. Tihle všichni byli mrtví, možná na místě a možná teprve teď. Se všemi jsem se bavil, všichni byli tak milí a hodní. A teď už nebyli. A po spoustě z nich zbyly děti, někdy starší a někdy úplně maličké. V hlavě se mi vybavily hnědé oči pětileté dcery jedné z mých kamarádek. Věděl jsem, že ji vychovávala sama, ta dívka neměla žádné další příbuzné. Jen mámu. A o tu nyní přišla.

Bylo to, jako by se mi kolem hrudi svíraly těžké železné kruhy. Nejen děti, i partneři a partnerky po těch všech, i po mnohých dalších zůstaly. Lásky, které je milovaly nade vše. Rodiny, matky a otcové. Sestry a bratři. Přátelé.

Konečně jsem od onoho hrůzného výjevu odtrhl oči a pevně jsem sevřel oční víčka. Stále jsem měl Leviho, svého Leviho. On tam nebyl. On přežil.

Jenže viděl tohle. Musel si myslet, že jsem mrtvý, blesklo mi hlavou a já vytřeštil zděšené oči kamsi před sebe.

Panebože.

Teď už nebylo pochyb, kdybych na tom patře stál, nemohl bych přežít. Jak moc to Leviho muselo zasáhnout?

Rozběhl jsem se k autu a spěšně nastartoval. K mému štěstí nedělalo problémy, jak mívalo občas zvykem a vyrazilo snad až přílišnou rychlostí vpřed. Ano, měl jsem dávat větší pozor, věděl jsem, že jedu jako barbar, jenže já musel za ním! Musel jsem se mu ukázat, říct mu, že jsem na živu! Narozdíl od všech, které jsem měl tak rád...

Do očí se mi natlačily další slzy, jež jsem spěšně setřel. To už se přede mnou konečně objevila dobře známá budova, v níž můj přítel po léta pracoval.

Kolikrát mne sem vedl, kolikrát mi to tu ukazoval?

Pamatoval jsem si, jak mne jednou zavedl do své kanceláře, posadil na stůl a políbil tak vášnivě, až se mi zatočila hlava. A pak mi slíbil, že o mě jednou napíše nejhezčí článek, že popíše každý kousek mého těla, který mu dovolím spatřit, pohladit a políbit. Bože, pamatoval jsem si i, jak si mě pak vzal, jak jsem jej cítil snad všude a jak se tak nádherně, a přitom naprosto hříšně usmál. Jak mi, mizera, pak začal popisovat snad vše, co mi slíbil, tou krásně mazlivou, a přitom naprosto nepochopitelnou francouzštinou a jak se smál, když jsem nafoukl tváře a pokusil se zpražit ho pohledem.