AsaNoya~Co takhle zapomenout?

-3-

Mezitím, co se Asahi s Noyou užírali nad svou minulostí, Daichi se Sugou řešili nového trenéra.

Možná měli až moc velké očekávání, když se rozhodli prosit o pomoc bývalého trenéra, který Karasuno dotáhl až na mistrovství.

Ten je samozřejmě odmítl avšak naděje stále nebyla ztracena. Daichi se brzy dozvěděl, že má bývalý trenér Ukai vnuka. Okamžitě si o něm začal zjišťovat informace a když se k němu doneslo, že dělá prodavače v jednom malém obchůdku, rozhodl se, že ho přemluví stůj co stůj.

Bylo jedno jaké byl Ukai mladší povahy. Přesvědčit ho, aby se stal trenérem přece nemohlo být tak těžké jako přesvědčit Ukaie staršího.

V tomhle se ale Daichi šeredně spletl...

Ti dva byli úplně stejně tvrdohlaví.

Po týdnu přemlouvání se Daichimu konečně povedlo Ukaie přemluvit. Sám nevěděl, jak to dokázal, ale jedna z jeho nejpravděpodobnějších teorií byla, že mu prostě ruply nervy.

Teď už jen stačilo od Nishinoyi vyzvědět, kdy se konečně ukáže Asahi.

„Noyo, budeš s námi hrát přátelský zápas, který nás za pár dní čeká?" zeptal se Daichi Noyi, který si ale jen povzdechl.

„Promiň Daichi, ale ne... Kdybych hrál a vyhráli bychom... Dokázali bychom, že Asahiho nepotřebujeme. A to já nechci. Moje podmínky stále platí. Dokud se do týmu nevrátí on, nevrátím se ani já.

V tom se najednou Ukai rozběhl ke dveřím a rychle je rozrazil.

„Zapadni dovnitř, už dávno jsi tu měl být!" rozkřikl se na Asahiho, který vypadal, že nechápe co se děje. Odporovat naštvanému trenérovi se ale neodvážil a tak vplul do tělocvičny bez toho aniž by řekl jediné slovo.

I přes to, že se to Nishinoya snažil nedávat najevo, jeho nadšení prudce narostlo a jeho srdce se rychle rozbušilo.

Mezitím v Asahiho hlavě stále koloval zmatek. Původně si chtěl jen promluvit s Daichim a podívat se na letošní prváky, nicméně hádat se s trenérem, nebyl zrovna nejlepší nápad.

Odešel do šatny a převlékl se do sportovního oblečení, které si pro jistotu přinesl s sebou.

„Asahi prosím řekni, že se vracíš do týmu." vtrhl Suga do šatny a pevně Asahiho objal.

„Co mám s vámi dělat... Před svou minulostí nejspíš stejně neuteču..." povzdechl si Asahi a Suga se na něj podíval s nadějí v očích. „To znamená... Že zůstaneš?" zeptal se nadšeně a v očích se mu rozsvítily dvě hvězdičky.

„Nejspíš jo..." řekl Asahi a objal Sugu nazpátek. Společně pak odešli zpátky do tělocvičny a Suga oznámil týmu tu šťastnou novinu.

„Jo, to je strašně dojemný." poznamenal ironicky Ukai, když si všiml rozzářených výrazů všech druháků a třeťáků.

„Hej, kde má vás pět břídilů týmové dresy?" zeptal se po chvíli co si kontroloval přítomnost jednotlivých členů v týmu.

„Tihle čtyři je ještě nemají, protože jsou noví a no... Asahi svůj dres loni odevzdal, protože chtěl s volejbalem skončit." Tu druhou větu Suga řekl téměř neslyšitelně.

„Fajn, v kumbále by měly ještě nějaké dresy být tak si je rozeberte." řekl trenér poněkud znuděně a opět se začal dívat do nějakých štosů papírů.

Hinata se okamžitě nadšeně rozběhl do kumbálu a Kageyama samozřejmě hned za ním. „Hej ty blbče, já tam budu první." hulákal za ním a Tsukishima nad nimi převracel očima.

Nakonec Kageyama přiběhl do kumbálu první, a tak mu připadl dres s číslem devět. Shoyo sice chvíli nadával, protože měl dres s vyšším číslem než Kageyama, ale když mu pak Suga připomněl, že ho kdysi nosil malý obr, Hinata přestal nadávat a začal poskakovat všude kolem.

Chudák Daichi nad tím pouze vrtěl hlavou a doufal, že se Shoyo brzy zklidní.

Asahi si vzal dres s číslem tři a Tsukishima s Yamaguchim si rozebrali ty zbylé dva, na které už dlouho nikdo nesáhl.

A tak Karasunu začal první trénink. Kageyama s Hinatou se stále hádali, Tsukishima to komentoval, Yamaguchi se ho snažil zastavit, Daichi se Sugou se na ně jen tak dívali a Ennoshita s Kinoshitou a Naritou spekulovali, jestli má tahle sestava vůbec šanci na úspěch.

Kiyoko se starala o nějaké papíry a Noya s Tanakou se ji rozhodli otravovat.

„Kiyoko-San!" zakřičeli oba a už se za ní hnali.

To Asahiho zabolelo u srdce. Nevěděl proč, ale tohle ho vždycky tak nějak ranilo.

Pokaždé když se podíval na Noyu, jak jeho oči při pohledu na Kiyoko svítí, cítil jak se jeho srdce rozpadá na malé kousíčky.

Nějaká jeho část, hluboko uvnitř něj si prostě přála, aby Noyovy oči stejně tak svítily při pohledu na něj.

Tak moc si přál, aby měli s Noyou to stejné přátelství, jaké měli kdysi, ale v hloubi duše věděl, že to bude chtít čas...