AsaNoya~Co takhle zapomenout?

-10-

Nishinoyovy nahrávky se nemohly rovnat těm Sugovým natož Kageyamovým. Hinatovi stále samostatné smečování nešlo, Kageyama bojoval se svým mladším já a Yamaguchiho sebevědomí bylo moc nízké na to, aby se skutečně odvážil své plachtící podání použít. 

Navíc... Týmový duch byl momentálně na minimu a všechna ta snaha, kterou vkládali do své práce za posledních pár měsíců byla rázem ta tam.

Prohrávali všechny zápasy s Nekomou a Fukurodani, což týmové morálce taky moc nepomohlo.

Tsukishima a Hinata se dokonce zapojili do večerních tréninků, které byly pro ty, kteří chtěli trénovat navíc. S nimi tam chodili i Kuroo, Akashi, Lev a Bokuto. 

Kuroo nechápal, proč Tsukishima vlastně hraje volejbal. Pokaždé se u toho tvářil jakoby mu někdo snědl oběd a vypadalo to, že mu na nějakém zlepšení vlastně ani nezáleželo.

„Tsukishimo, proč se tváříš... No tak jak se tváříš?" zeptal se a Tsuki po něm šlehnul nechápavým pohledem.

„Jak bych se měl jako tvářit?" zeptal se a Kuroo začal básnit o tom jak je volejbal skvělý sport a jak by si měl Tsukishima své pozice vážit.

„Dej mi pokoj." odbyl ho blonďák, jenže Kuroo zůstal neoblomný.  

Byl tak otravný, že nakonec Tsukimu dodal důvod ke hře. Vzbudil v něm naději a vyvolal v něm pocit, že je pro něj volejbal důležitý.

Ale... To je zase jiný příběh. Pojďme se hezky vrátit k Nishimu a Asahimu.

Nishinoya se stále trápil. Poslední zápas se Seijoh ho hluboce zasáhl a navíc ho trápilo, že se mu stále nedaří přihrávky. 

Asahiho zase užíraly jeho pocity. Noyova přítomnost ho znervózňovala čím dál víc... Teď už stačilo, aby se na něj Noya jen letmo podíval a Asahi se červenal jako jahoda. 

Všechno ho to dohánělo k šílenství.

„Asahi, jsi v pořádku?" zeptal se Nishinoya, když si všiml, že se jeho kamarád chová posledních pár týdnů divně.

Ach jo... Kdybys jen věděl. pomyslel si Asahi a pak nasadil falešný úsměv.

„Jsem v pořádku." odpověděl, na což Noya váhavě přikývl. 

„Když myslíš." odpověděl zamyšleně a pak odešel pryč. Věděl, že se mu Asahi nesvěří a to ho mrzelo. Ještě víc ho ale štvalo, že Asahiho něco trápí. Chtěl mu pomoct, protože když byl smutný on, byl smutný i Noya.

Chtěl Asahimu nějak zvednout náladu. Navíc potřeboval, aby se tým dal znovu do kupy... Ta atmosféra mezi jednotlivými hráči při vykonávání penalt ho ubíjela. 

Měl toho na hlavě až moc. Veselá nálada a sršící optimismus z něj brzy vymizel a on chodil jako tělo bez duše.

Uvnitř něj nebyl ani chaos, ani smutek, ani zlost. Cítil se prázdný. Tým se mu hroutil před očima a propast mezi ním a Asahim se prohlubovala. S každým dnem se od sebe odcizovali víc a Noyův život šel už po druhé do trosek.

Tentokrát to ale bylo mnohem horší než před tím. Teď se všechny jeho nepochopené pocity draly na povrch dvojnásobně a pevná půda pod nohama mu mizela stejně jako pára nad hrncem.

Připadal si sám. Zůstalo mu sice spousta lidí se kterými by o svých pocitech mohl mluvit, ale ve skutečnosti byl na to všechno sám. Všechno o co se kdy snažil se mu rozpadlo před očima.

Každý večer probrečel. Ze začátku se tomu chtěl bránit, ale nevycházelo mu to. Pokaždé spadl do slzavého údolí.

Všichni si jeho únavy začali všímat. Nikdo ale neměl odvahu se ho zeptat co se děje. Až jednoho dne se Asahi rozhodl si s ním konečně promluvit.

„Nishinoyo! Co tě trápí?" zeptal se ho po tréninku. „Asahi... správná otázka je... Co trápí tebe?"

odpověděl Noya otázkou bez toho, aniž by se ráčil otočit se na Asahiho. „Jak to myslíš?" zarazil se Asahi.

„Vím, že tě něco trápí. Vidím to na tobě. Když jsem se tě ale zeptal, odbyl jsi mě slovy, že jsi v pořádku. I přes to, že už jsme oba v týmu víc jak tři měsíce se náš vztah nijak nelepší. Mezera mezi námi se stále zvětšuje a já se cítím hrozně. Nejen, že jsem kamarád na baterky, protože jsem ti nedokázal pomoct, ale strašně mi chybíš. Chybí mi naše povídání, chybí mi důvěra, kterou jsi ke mně měl když jsme spolu stáli na hřišti, chybí mi naše přátelství. Chybíš mi ty."  pronesl Nishinoya a až teď se na Asahiho otočil.

„Pojď sem..." vydechl Asahi zbytky vzduchu ve svých plicích a položil jednu ruku na jeho rameno.

Noya doťapal až k Asahimu a přitulil se k němu.

„Taky mi chybíš." pošeptal mu Asahi do ucha a pevně si ho k sobě přitiskl.