AsaNoya~Co takhle zapomenout?

-4-

Brzy přišel přátelský zápas s Nekomou. Shoyo se seznámil s Kenmou a celé Karasuno si udělalo s Nekomou přátelské vztahy.

Teda... Až na Tsukiho, který se soustředil pouze na hraní volejbalu.

První zápas Karasuno prohrálo, nicméně Shoyo se s tím nechtěl smířit jen tak. Proto se hrálo dál. Hrálo se dokonce tak dlouho, až všichni kromě Shoya vypadali jako chodící mrtvoly.

Zrzek ale stále křičel ona destruktivní slova ještě jednou!

Nikomu se už nechtělo. Všichni byli unavení, jen on jediný ne.

Nakonec se všichni po několika prohrách Karasuna odebrali z hřiště pryč.

Je pravda, že byla Shoyova nekonečná energie děsivá, ale na druhou stranu byli Daichi se Sugou rádi, že mají v týmu někoho tak ambiciózního.

Také tušili, že bude Kageyama s jeho ambicemi držet krok, stůj co stůj.

I přes to, že dnes museli stavět čela několikanásobné porážce, nikdo z nich nesmutnil. Všichni věděli, že se blíží hvězdná budoucnost.

Sladit tým ale potrvá ještě hodně dlouho... Kageyama s Hinatou jsou sice oba energičtí a ambiciózní, ale jejich spolupráce na hřišti pozůstávala na bodu mrazu.

K čemu všechna ta energie, když ve výsledku přicházela vniveč?

Mezi Noyou a Asahim to zůstávalo stále stejné. Ani jeden z nich se neodvažoval k tomu druhému mluvit.

Jejich strach a smutek s každým dnem narůstal a i prváci si brzy všimli, že to mezi nimi není v pořádku.

„Nishinoya-senpai, co se děje?" zeptal se Hinata Noyi, který se už patnáct minut jen tak rýpal ve svém obědě.

K zrzkově smůle, Nishi nebyl zrovna nejlíp naladěný a neměl vůbec chuť si s nikým povídat.

„Promiň Shoyo, nemám náladu se s nikým bavit." řekl, zvedl se od stolu a opustil jídelnu.

Ven ho doprovázel jen Asahiho smutný pohled.

Asahi moc dobře věděl, proč se Noya trápí. Všechno v jeho těle přímo křičelo, aby se za ním rozběhl a konečně si s ním promluvil.

I přes to se k tomu dokopat nedokázal... Stále se nevyrovnal s vlastními démony. Stále ho stíhala jeho vlastní minulost. Jak by mohl pomoct někomu dalšímu?

Možná, že klíčem k tomu, pomoct sám sobě, bylo právě obnovení vztahu s Nishinoyou. Jenže na to byl Asahi až příliš slabý.

A tak to s nimi šlo dál. Jako další měli přátelský zápas se Seijoh, ale duo prváků, kteří si k sobě nedokázali najít cestu, nemělo proti skvělému nahrávači a úhlavnímu nepříteli Kageyamy, naprosto žádnou šanci...

Jejich smeče se jevily jako směšné plácání do míče a jejich nerovnoměrné vztahy se s nepovedeným přátelákem ještě víc rozházely.

Možná, že se to kapitán týmu Daichi Sawamura snažil nedávat najevo, ale hluboko uvnitř ho stíhala čím dál tím větší nejistota...

Jeho naděje se mu sypaly pod rukama jako hrad z karet a on si začal všímat čím dál tím očividnějších nedostatků, které rozhodně nebyly jediným problémem týmu.

Každý z prváků měl nekonečné množství chyb... a to ani nemluvíme o jejich mizerné komunikaci.

Na hřišti zkrátka připomínali bandu cvičených opic z cirkusu.

Tsukishima se nedokázal přizpůsobit ostatním, Kageyamu stále dobíhala jeho minulost z Kitagawy, Hinata byl ze všeho stále moc nadšený a jeho nemotorné chování zkrátka nebralo konce.

Daichi ale ani zdaleka nebyl jediný, kdo si se vším lámal hlavu...

Tanaku totiž taky brzy začala celá situace zžírat.

Ani náhodou nechtěl znovu prožít to co kdysi. Věděl, že je momentálně tým na pokraji zkázy a že jestli se rychle nedají dohromady, trenér Ukai se na ně brzy vykašle.

A tak začaly být tréninky mnohem těžší a náročnější... Každý dělal co mohl, aby se alespoň trochu zlepšil a světe div se, z neschopného týmu, který se pohyboval na pokraji zkázy, se najednou vyklubalo něco, co by mohlo alespoň trochu fungovat.

A taky že fungovalo.

Nadešel čas prvního turnaje s týmem Tokonami.

Ten tým Karasuno značně podcenil. Byla to první, ale rozhodně ne poslední výhra na konto Karasuna.

V Tokonami byl i jeden Daichiho bývalý spolužák z nižší střední.

I po tom, co Tokonami prohrála, se Hayato Ikejiri rozhodl, že popřeje Daichimu hodně štěstí do budoucna.

Tak nějak tušil, že to Daichi nemá zrovna jednoduché a chtěl pro něj udělat alespoň tolik, kolik mohl.

Daichimu to samozřejmě zvedlo náladu a i jeho naděje.

Vlastně... Po tomhle vydařeném zápasu, mělo hned lepší náladu celé Karasuno.

Trenér se nestačil divit nad tím, jak dokáže jedna výhra změnit celý tým.

Všichni najednou chodili s hlavami vzhůru a všichni byli pořádně pyšní i na tak malý sukces.

Byl to jenom jeden zápas... Jenom jedna výhra... Avšak pro Karasuno to byl nový start. Ale... čeká je ještě hodně dlouhá cesta.

Zatím jsou přeci jen na úplném začátku. I přes to tenhle malý úspěch stačil na to, aby padlé vrány vystoupily ze stínu.