AsaNoya~Co takhle zapomenout?

-13-

I přes to, že to mezi sebou Asahi a Nishinoya měli už téměř urovnané, oba byli ze svých pocitů stále nešťastní. Ani jeden z nich nevěděl co s tím a přitom stačilo tak málo... Tak málo a mohli by být spolu.

K tomu všemu přišel zápas se Seijoh. Mezi Kageyamou a Oikawou to samozřejmě vřelo už od samého začátku a na obou z nich byla znatelná nervozita. Oba se báli prohry...

Zápas započal.

Míč lítal vzduchem, hráči pobíhali po hřišti a pot tekl proudem. Nikdo si nedovoloval polevit. Seijoh navíc mělo nového hráče Kyoutaniho. Otázka je jestli byl ten kluk překážka nebo pomoc.

No... Těžko říct. Jistě, jeho smeče byly těžko zpracovatelné a Nishinoya se při příjmech hodně nadřel, ale zároveň byl Kyoutani pro Seijoh přímo zkáza. Neposlouchal Oikawu a dělal si co ho zrovna napadlo, což pro tým Aoba Johsai samozřejmě nebylo nijak moc přínosné.

Všichni do toho dávali tolik energie kolik v sobě jen dokázali najít.

Nakonec... Bylo ale Karasuno přeci jen silnější.

Mísící se emoce v tělocvičně, které panovaly na konci zápasu snad není potřeba ani rozebírat. Bylo jasné, že jeden tým se bude muset vyrovnat s porážkou, ale dokud to skutečně nezažijete, neuvědomíte si jak devastující to může být. Členné týmu Seijoh se museli vrátit domů s nepořízenou, zatímco Karasuno mělo skutečný důvod k oslavám.

Všichni se objímali, radovali a veselá nálada jim proudila v žilách.

Nikdo teď neměl chuť smutnit.

„ASAHII vyhráli jsme!" zakřičel Nishinoya a pověsil se Asahimu kolem krku.

„Ano Nishi... Vyhráli jsme." Odpověděl klidně Asahi a objal Nishinoyu nazpátek.

„Ty dva by měl někdo dát dohromady." řekl Suga Daichimu tak, aby to ti dva neslyšeli.

„No jo, jenže co chceš dělat?" odvětil Daichi, na což se Suga ušklíbl. „Stačí tomu dát čas. Stejně už bez sebe nedokážou žít. Brzy se dají dohromady sami."

„Když myslíš." odpověděl Daichi a trochu nedůvěřivě se na ně díval. Stále se objímali a nevypadalo to, že by se jim chtělo od sebe.

...

Po vyhraném zápasu se všichni postupně rozešli domů. Všichni byli unavení a nikomu se nic nechtělo. Brzy je bude čekat zápas se Shiratorizawou, a tak bude jen dobře když si všichni odpočinou.

Noya ale odpočívat nemohl a Asahi stejně tak. Každý z nich ležel na své posteli a koukal do stropu ve snaze utřídit si zmatené myšlenky.

Radost z výhry se najednou vytratila...

Nishinoya si konečně uvědomil jak moc Asahiho miluje a jak moc chce, aby mu byly city opětovány.

Vyběhl na ulici a vydal se směrem Asahiho domu. Chtěl s ním o tom všem mluvit.

Doběhl až na jeho terasu a nervózně zaklepal na dveře.

„Ahoj Nishi." pozdravil Asahi když si ho všiml. Na jeho tváři se zformoval malý úsměv.

„Ahoj." oplatil mu Noya úsměv a pomalým krokem se došoural k Asahimu. Pevně ho objal a Asahi ho i přes nervozitu objal nazpátek.

„Co se děje?" zeptal se a Noya se od něj odtáhl. „Můžeme jít dovnitř prosím?" zeptal se na což Asahi přikývl.

Společně se posadili ke stolu v kuchyni a Asahi pobídl Noyu k řeči.

„Chci si s tebou promluvit... Víš, když jsi tehdy odešel, měl jsem pocit, že ze světa zmizelo štěstí. Minimálně z mého světa štěstí dočasně odešlo... Nevím jestli jsem to v sobě popíral nebo jsem byl prostě úplně slepý, ale nikdy jsem si nevšímal toho jak moc tě mám rád. No a pak... Když ses do mého života vrátil, začal jsem si uvědomovat jak důležitý pro mě jsi. Poprvé v životě jsem cítil, že mi na někom skutečně záleží víc než na sobě samém a chápu jestli to necítíš stejně. Chci ti jen říct, že tě miluju." během svého proslovu měl Noya sklopenou hlavu a svým pohledem zkoumal stůl. Nečekal, že by mu Asahi mohl city opětovat a proto se tak divil když k němu Asahi přišel a pevně ho objal.

„Taky tě miluju." řekl a pohladil ho po zádech.

Noyovi se rozzářily oči. Pevně Asahiho objal nazpátek a z očí se mu začaly kutálet slzy štěstí.

Po tom všem co se stalo a čím si spolu prošli, mohli být konečně doopravdy šťastní. Měli před sebou ještě spoustu štěstí i smutku, strastí i radostí, ale oni to spolu zvládnou... A kdo si myslí, že ne, ten se šeredně plete.

The end