Jen ,co se naše pohledy střetnou,
vydáme se na cestu věčnou,
jež bude drásat naše srdce,
která budou bít prudce
pro každé nové políbení,
které vše v zázrak změní
a nezůstane ani pochybení,
že peklo na světě není.
Jen, co se naše rty spojí,
budeme pak navždy svoji.
Utečeme za zbytku času
polem kukuřičných klasů,
kde se z tvých rtů ozve z nenadání
velmi neslyšné zasténání.
Zasténání nad tou krásou,
nad tou světa spásou.
Jen, co utečeme ještě dál,
tam,kde dříve kostel stál.
Budeme už lidé stáří,
kterým bílé vlasy září.
Spolu se smějí
ve šťastném opojení.
Víno z láhve pijí
a ke konci smrt vidí.
