Vítr odvane okvětní plátky,
jsou slova, co nevezmeš zpátky.
Modré pomněnky jsou pryč
a ty hledáš k lásce klíč.
Růže rudé jako rubíny,
a my stojíc někde za nimi.
My dva, co již neznáme se,
dva lidi, co spoutala deprese.
Co se jen hádali,
do temnot skákali,
o druhé nestáli.
Vítr odvane okvětní plátky,
jsou slova, co nevezmeš zpátky.
Že někdy je lepší mlčet,
potají v noci brečet.
Kolem bílé sedmikrásky,
jako květy naší lásky.
Pak narcisy žluté,
co o nás řeknou mnohé.
A květy fialek,
fialové jako z pohádek
o tom, jak míříme do dálek.
Vítr odvane okvětní plátky,
jsou slova, co nevezmeš zpátky.
My dva zanikly,
však zbyly vzpomínky.
Na to, že kdysi jsme byli
a radost plnými doušky pili.
Takže zbyly jen růže černé,
jejichž krásu jsme obdivovali němě.
Pak byl konec té lásky,
z očí nám spadly pásky
a Smrt počechrala vlásky.
Vítr odvane okvětní plátky,
jsou slova, co nevezmeš zpátky.
