*jedna starší báseň. Snad se bude líbit*
Opět vidím hvězdné nebe
a zase myslím jen na tebe.
Protože i když je vše špatné
a nic na světě není krásné,
stejně bych vždy běžela k tobě,
to co se stalo, jsou chyby moje.
A teď se bojím, že zapomenu
a už si na tebe nikdy nevzpomenu.
Každý den je to horší a horší,
bojím se noci příští.
Protože už si nedokážu vzpomenout,
jak lehké je zapomenout...
Nevybavuji si tvůj úsměv, hlas...
Všechno mi to vezme čas.
Snažím se tě smazat ze svého života,
ale je to, jako bych byla prokleta.
Nevzpomínám si na tvůj smích,
vzpomínám jen na slova mých
úst, která nebyla hezká.
Strašně se mi teď stýská.
Dělala jsem chyby, já vím,
odpusť mi to, prosím.
Jelikož já už chci jen tebe,
bez tebe není modré nebe.
A tráva není zelená,
všude jest jen červená.
Červené kaluže krve,
tohle mi radost bere.
Bez tebe to nejsem já,
ty jsi totiž láska má...
Jenže zapomínám a potom brečím
přede všemi o tomhle mlčím.
Jsi jediný, komu já věřila,
jediný, kvůli němuž jsem se pýřila.
A teď smutné obrazy maluji,
protože tě stále ještě miluji.
A jestli láska znamená počkat
a na budoucnost se neptat,
udělám to, ale vrať se mi,
jsem prázdná, zdá se mi.
Máš totiž největší kus mého srdce,
které díky tvým slovům bilo prudce.
Dala bych za tebe život svůj,
tak, prosím, při mně stále stůj.
Budu lepším člověkem, slibuji,
protože já.. já tě stále miluji.
