Věnováno Just_Cathy_Mucq
Co se stane, když se jednoho dne rozhodnete odehnat od jednoho nešťastného kluka bandu kluků, no já vám prozradím co. Z toho nešťasného kluka se vyklube pes, který za vámi věrně běhá i když o to nemáte zájem.
Štve mě to. A teď se ptáte kdo vlastně jsem.
Mé jméno je Tsukishima Kei. Vysoký, blonďatý kluk s brýlemi a mluvím o klukovi Yamaguchim Tadashim. Oba hrajeme volejbal a i u toho mě dokáže prudit a to tehdy, když mě osloví 'Tsukki'. Brrr jak já tu zkráceninu mého příjmení nesnáším ale Yamagushimu je to prostě jedno.
------
Jednou ráno jsem čekal, že bude Yamagushi stát u brány a čekat až se objevím ale on tam nestál.
Že by zaspal? Prolítne mi hlavou otázka ale hned ji zavrhnu, protože Yamaguchi ještě nikdy nezaspal, nedokáže zaspat.
Pokrčil jsem rameny a kráčel do třídy, možná, že už sedí v lavici.
V klidu dojdu do třídy a pohledem hledám Yamaguchiho. Jeho lavice je prázdná. Tak tohle je divné.
Sednu si do své lavice a začnu si promítat náš včerejší den. Byl dotěrný jako vždy ale možná mi unikla nějaká informace, že dnes příjde pozdě nebo vůbec. Ne nic takového neříkal.
První hodina skončila a on nikde. Začínalo mi chybět to jeho dotěrné otravování a jeho úsměv. Cože? On mi chybí? Yamaguchi? Měl bych si vychutnávat spíš to, že mám klid od něho ale nebylo tomu tak.
Po skončení čtvté hodiny jsme měli přestávku na oběd. To už jsem byl smířený se skutečností, že dnes nepříjde ale proč? Neměl jsem ani hlad. Měl jsem pocit jako by mi něco chybělo ale nedokázal jsem přijít na to co.
Konečně skončilo vyučování a já už to nevydržel a hned jsem se vydal k Yamaguhimu domu. Nevím co mě to popadlo ale musel jsem se ujistit, že je v pořádku.
Před domem jsem si přemýtal různé výtky, že nepřišel do školy a pak odhodlaně zazvonil na dveře.
Čekal jsem, že otevře Yamaguchi ale otevřela mi jeho máma a vřele mě zvala dál. Po pozdravení a představení mě odvedla za Yamagushim do pokoje.
Začalo mi být trapně, že jsem tady poprvé, když se s Yamaguchim známe poměrně dlouho. Není to jeho vinou ale mou. Už kolikrát mě zval ale já vždy odmítl.
Jeho máma klepla na dveře a pak nakoukla do pokoje. Já stál za ní a ani nedýchal. "Ještě spí. Včera večer měl horečky." Oznámila mi šeptem jeho máma. Až teď jsem si všiml těch kruh pod očima. "Horečky?" Vyhrkl jsem zděšeně. "Myslíte, že bych mohl počkat u něj než se probudí?" Zeptal jsem se provinile. "Ale jistě. Rád tě uvidí. Stejně v těch horečkách mluvil jen o tobě." Oznámila mi jako by nic. Provinile jsem sklopil zrak. "Kdybys cokoliv potřeboval, budu v kuchyni." Řekla s úsměvem a odešla.
Vstoupil jsem do pokoje a pohlédl na Yamaguchiho. Byl bledý a na čele měl kus látky ale pihy mu šly vidět. Začalo mě bolet u srdce. Co to je? Co je to divný pocit? Proč mě bolí u srdce?
Přistoupil jsem k posteli a sedl si na zem zády k posteli. "Tadashi, co mi to děláš?" Pronesl jsem ztěžka do ticha. "Tsukki," Zaslechl jsem své jméno. Hned jsem se k němu otočil. Víčka měl zavřené.
Stáhl jsem k němu ruku. Pohladil ho něžně po tváři a on se pod tím dotekem usmál. "Já věděl, že příjdeš." Řekl spokojeně ale jeho oči se ani nepohnuly. Jak ví, že jsem to já?
------
Po třech dnech už to byl zase ten Yamagushi, který mi dělal ocáska ale já už se za to na něj nezlobil. Nemohl jsem ani na to oslovení jsem se na něj nezlobil. Dokonce jsem ho více poslouchal a i naslouchal doprovázel ho domů.
To odpoledne jsem si uvědomil jednu věc. Tento chlapec s těmi zelenými vlasy a pihy pod očima mi není lhostejný.
Šel jsem Yamaguchiho zase doprovodit domů. "Spěcháš domů?" Zeptal jsem se. "Ani ne. Máma je stejně v práci." Odpověděl Yamaguchi. "Pojďme do parku." Navrhl jsem ani nevím proč. Překvapeně na mě zamrkal ale pak se nesměle usmál a kývl na souhlas.
V parku jsme si sedli na lavičku. Sbíral jsem odvahu k tomu vyjasnit si city. Najednou na něj otočím hlavu, že už spustím, když on se jemně otřel svými rty o ty mé. Pak se rychle odtáhl a odvrátil svůj pohled ode mě. "Promiň, Tsukki, já už musím jít." Řekl rychle a postavil se. "Počkej, Tadashi." Zvolal jsem na něj. Cítil jsem jak mi červeň stoupá do tváře ale to jsem teď ignoroval. Stál ke mě zády. "Vím, že jsem se k tobě nechoval zrovna nejlíp a je mi to líto." Začal jsem mluvit. Otočil se na mě a nevěřicně koukal. Přistoupil jsem k němu a rukou mu přejel po tváři.
Leskly se mu oči. Tomu jsem nechápal. Nechtěl jsem aby brečel. "Tsukki, tenkrát v pokoji. To jsi byl ty, kdo mě pohladil po tváři." Řekl a já měl co dělat abych zadržel slzy. Jeho tváře měly barvu červené a to mu přidávalo na roztomilosti. Lehce jsem se usmál. "Ano, Tadashi, byl jsem to já." Odpověděl jsem a přiložil jsem i druhou ruku na jeho tvář a pak se sklonil k jeho rtům, které jsem následně spojil v nádherný polibek, do kterého jsem se snažil vložit všechny své city. Polibek mi opětoval a já ho hned prohloubil. Cítil jsem jak mi červeň stoupala čím dál víc do tváře ale nehodlal jsem se těch jeho sladkých rtů vzdát, jenže jsem musel, kvůli nedostatku vzduchu.
"Tsukki a teď spolu chodíme?" Zeptal se po chvíli ticha. Ten kluk mě nepřestane překvapovat. "Jestli chceš tak ano." Řekl jsem. Tadashimu se rozzářily oči a skočil mi kolem krku tak, že jsem málem ztratil rovnováhu ale tak tak jsem to ustál a přitiskl si ho do své náruče. "Chci a hrozně moc." Zašeptal mi do náruče a já měl pocit, že to nejdůležitější co k životu potřebuji teď držím ve své náruči.
------
Začali jsme tedy spolu chodit a můj se rázem změnil. Samozřejmě k lepšímu. Trávil jsem s Tadashim každou volnou minutu a musel jsem uznat, že jsem miloval každý společný okamžik. Miloval jsem jeho a i to jak mě oslovuje 'Tsukki'.
*Ahoj sluníčka, tak jo, tady je můj první oneshot. Doufám, že se vám bude líbit. ;) Budu ráda, když mi zanecháte komentář.
A příště se můžete těšit na BokuAka. :)*
