Věnováno (zero-kun11)
Seděl jsem v obýváku nad krabici plnou fotek z vyšší střední a prohlížel si každou z nich.
Na většině fotek je zachycen můj kamarád, do kterého jsem se zamiloval a nemohl ho vypudit z hlavy. Nikdy jsem mu to neřekl.
Žárlil jsem na studentky, které se kolem něj motaly a strkaly mu jeho oblíbené máslové sušenky.
Asi bych nad krabici plnou vzpomínek neseděl, kdyby se mi neozval Hanamaki, že se bude konat sraz našeho volejbalového klubu.
*O pár dní později*
Šel jsem na adresu, kterou mi dal Hanamaki.
'Dobře, je to tady.' řekl jsem si pro sebe s hlubokým nádechem, než jsem vstoupil do jednoho baru a vešel dovnitř.
Rázem jsem se ocitl v útulné místnosti, kde byly dlouhé stoly, kterých už sedělo pár kluků z našeho bývalého týmu Aoba Johsai a hned jsem pohledem hledal svého kamaráda.
"Hajime, to je dobře, že jsi dorazil." Uvítal mě s úsměvem Matsukawa a přátelsky mě objal. Objal jsem ho nazpět a poplácal po zádech.
Pak jsem se objal s Hanamakim.
"A Oikawa nepříjde?" Optal jsem se jich a sedl si s nimi ke stolu. 'Co by to byl sraz bez našeho kapitána.' pomyslel jsem si.
"Omluvil se, že nemůže." Oznámil mi Hanamaki smutně. "Jak jako nemůže?! Vždyť my jsme přece jeho tým a on je náš kapitán." Začal jsem se rozčilovat.
"Kdy jsi ho viděl naposledy?" Zeptal se mě Matsukawa. Zarazil jsem se a pak posmutněl. "Od té hádky jsem ho neviděl." Odpověděl jsem.
"No, já mám na něj telefon, jestli mu chceš zavolat." Nabídl mi Hanamaki. Kývl jsem na souhlas.
Vzal jsem si od Hanamakiho číslo na Oikawu a šel jsem ven. Tam budu mít větší klid.
Vytočil jsem číslo. Dlouho to zvonilo ale nakonec to zvedl.
"Haloo." Ozvalo se na druhém konci sýpavě.
"Ahoj Tōru, tady je Iwaizumi." Řekl jsem a pak spolkl knedlík, který jsem měl v krku.
Chvíli bylo ticho a jako bych slyšel i kašlání.
"Iwa-chan?… Ach jo Hanamaki." Řekl jako by šeptem.
"Jsi nemocný?" Zeptal jsem se na dost blbou otázku. 'Bože, Hajime, ty jsi idiot.' Tituloval jsem se.
"No tak trochu." Pronesl chraplavě do sluchátka. "Dej mi adresu jedu za tebou." Oznámil jsem mu a pak si uvědomil, o co ho vlastně žádám.
Co když o mou společnost nestojí? Co když není sám? A nebo. Co když to jen hraje aby se mi mohl vyhnout? Blbost, Hajime! Napadají tě samé blbosti!
"To nemusíš." Protestoval a zakašlal. "Jsi tam sám?" Zeptal jsem se a doufal, že odpoví kladně. "Ano jsem ale…hepčik…ale opravdu nemusíš chodit." Odporoval mi.
