Jenny

Andělé pláčou

Nevím jestli jsem udělala dobře nebo ne....
Jestli bylo dobře, že jsem ho odkopla. Je zvláštní, že se po tom všem chtěl zase bavit. Překvapilo mě že i přestal brát... Je to totiž docela složitý se z něčeho takového dostat.

Po tom co jsem odešla, jsem šla hned za Dejanem. Řekla jsem, že už tu nechci být a že chci prostě odejít, vyhověl mi. Přišli jsme domů a byla jsem strašně nesvá. Dejan mě uklidňoval že jsem udělala dobře, ale já si tím nejsem vůbec jistá.
Za pár dní jsme byly na výšlapu. Všechno bylo v pohodě dokud mi nezavolala mamka od Franty.

„Ano? Co se děje?" Řekla jsem do telefonu trošku vyděšeně. Slyšela jsem brekot.   
„Ahoj Nikolko, teď mi volali z nemocnice. Franta se prý předávkoval. Nemohla by jsi za nim zajít? Z Tábora do Prahy teď bohužel nemohu a potřebuji aby jsi zjistila jestli je v pohodě. Všechno jsem zařídila, takže tě za ním pustí.  Moc tě prosím, strašně se o něho bojím." Řekla s brekem.
„Ježiš samozřejmě pani Theilová. Hned teď tam zajedu, nebojte se." Řekla jsem šokovaně.
A ukončili jsme hovor.

Na výšlapu jsme byly ještě s kámošema. Takže jsem si vzala klíče od Dejanova auta. Dejan se ještě ptal jestli nemá jet se mnou, ale já odmítla a řekla že si má tohle užít.
Šla jsem rychle dolu, naštěstí jsme nebyly moc daleko od auta takže mi to trvalo rychlou chůzí třicet minut. Přišla jsem rychle k autu, nasedla a jela. Snažila jsem se co nejrychleji a zároveň opatrně. Strašně jsem se bála a obviňovala se. Co když jsem mohla za to já? Co když to bylo kvůli toho, že jsem odmítla jeho kamarádství? Jsem vážně blbá....
Říkala jsem si v duchu. Už jsem byla skoro u nemocnice, když v tom se něco stalo a najednou byla tma.

Pohled Franty:
Probudil jsem se v prázdném pokoji na lůžku. Byl jsem v nemocnici.
A do prdele co jsem sakra dělal? Říkal jsem si v duchu a pak jsem si rozpomenul. Chtěl jsem se předávkovat... Už mě tu nic na tomhle světě nedrželo, moje mamka se mě asi po tom všem zřekla, moje bývala úžasná přítelkyně mi to nechce odpustit a nechce se semnou bavit a už mě opustili i všichni kámoši. Chtěl jsem to prostě ukončit.

„Už jsi konečně vzhůru ty debílku jeden." Řekl Alex, který přišel do pokoje. Je to můj spolubydlící.
„Co se stalo vole?" Řekl jsem zvědavě a uchechtl se.
„Kámo jsi fakt kretén.Přišel jsem domů o něco dřív a viděl tě ležet na zemi a kolem sebe jsi měl prášky. Chápeš jak jsem se bál o tebe?" Řekl starostlivě.
„Moc se omlouvám brácho." Řekl jsem a pousmál jsem se.
„Hele dnes by tě měli  pustit, ale musíš za dva dny na kontrolu." Řekl a podal mi mé oblečení.
„Dík moc." Vzal jsem je a šel se převléct.

Musel jsem ještě za doktorem. Řešili jsme předávkování a podobné věci. Taky to že mám tedy přijít za dva dny na kontrolu jestli jsem v pořádku.
Alex mě svezl domu. Zavolala mi máma, bála se o mě. Taky mi řekla, že tu prý za mnou měla přijít Nikol zkontrolovat mě. Řekl jsem ale matce, že se tu vůbec nezastavila nebo o tom aspoň nevím. Ukončil jsem hovor a přemýšlel nad tím.
Je jasný že za mnou nechtěla přijít... to co jsem jí udělal byla ta největší píčovina co jsem mohl udělat.
Za dva dny jsem šel na kontrolu. Prý jsem naprosto v pohodě. Jak jinak, vydržím toho hodně. Řekl jsem si v hlavě a pousmál se. Šel jsem kolem pokojů a zastavil jsem se u jedné lavičky před pokojem. Seděl tam Dejan Petrović.

„Ty co tu děláš?" Řekl jsem a díval se na něho.
On se jen na mě podíval a zpátky se podíval na zem.
„Počkej co se vážně stalo? Něco Nikol?" Začal jsem se strachovat.
Dejan jen řekl „Bingo".
„Co? Co se stalo?" A najednou mi to docházelo. Proto asi nepřišla. Složil jsem se na zem.
„Jela za tebou a naboural do ní nějakej kretén, teď to řeší policie kdo za to vlastně mohl." Řekl rozklepaným a zároveň nasraným hlasem.
„Jak je na tom?" V tu chvíli jsem nevěděl co dělat.
„No je v kritickém stavu." Dodal a rozbrečel se.
„Do prdele, kurva! Za to můžu já." Řekl jsem rozklepaně a začali mi téct slzy.
„Za to vážně nemůžeš, pokud za to mohl ten kretén tak se to mohlo stát komukoliv." Řekl potichu.
„Ale kdybych se nepokusil o sebevraždu, tak za mnou nemusela jet." Rozbrečel jsem se.
„To je teď už jedno, neřeš minulost." Řekl a už se mnou nepromluvil.

Najednou z pokoje vyšel doktor.

„Pan Petrović?" Zeptal se.
„Ano tady, co se děje?" Řekl starostlivě.
„Už můžete za svojí přítelkyni, už se probouzí. Má všechny operace za sebou, teď jen počkat jak se to bude vyvíjet." Řekl, pousmál se a odešel.
„Dejane mohu jít s tebou?" Řekl jsem a podíval se na něho.
„No nevím, musím se zeptat sestřičky."

Zastavil nějakou kolem jdoucí sestřičku a zeptal se. Ta kývla že ano pokud to teda dovolil doktor.
Dejan šel první a já za ním.

„Ahoj lásko, jakpak se cítíš?" Zeptal se opatrně.
„Ahoj Dejo, no všechno mě bolí." Řekla unaveně. A pak uviděla mě.
„Ahoj Niki." Řekl jsem opatrně.
„Co tu sakra děláš? Ty žiješ?" Řekla vyděšeně.

Najednou omdlela a přístroje začali pípat.

„Nikol! Halo!Pomoc!" Začal řvát Dejan.

Najednou tam přiběhli sestry a doktor. Řekli ať počkáme venku.

„Do prdele neměl jsem tam chodit." Řekl jsem vyplašeně.
„Jsem takový kretén, do prdele."

Dejan začal potichu brečet. Najednou vyšel doktor.

„Pánové je mi to velmi líto, ale začalo vnitřní krvácení a nedalo se nic dělat. Upřímnou soustrast."Řekl sklesle.
„Do prdele ne, můžu za to já." Začal jsem brečet.
„Pane, není to vaše chyba. Tohle se při kritickém stavu může kdykoliv stát a ani o tom nikdo nemusí vědět. Držte se pánové." Řekl a šel zpátky do pokoje.
„Nenenene to je špatný sen." Dejan se sesypal na zem a začal brečet.

Odvezl jsem Dejana domů. Byly jsme oba zdrceni. Dejan obvolal celou rodinu, že to nepřežila.
O dva týdny později byl pohřeb, překvapivě mě tam rodina pozvala. Moc se mi tam nechtělo, ale byla to úžasná holka, která mě milovala z celého srdce. Dejan celý pohřeb psychicky nezvládal, bylo mi ho líto.
Každý měsíc jsem chodil k jejímu hrobu. Nosil jsem jí tam vždy jednu slunečnici. Byla to její nejoblíbenější kytka. Taky jsem jí tam vyprávěl co se kde děje a že se všem stýská. Všem nám chybí......

KONEC