Zpověď čestnýho křiváka

27. (Viktor)

Stojím u svýho syna a čtu mu. Saniel stojí rozespale ve dveřích a zamilovaně mě sleduje. Přespali jsme v jeho pracovně naproti, teda já ho nechal spát, ale já sám...

„Nespal jsem, měl jsem lepší věci na práci," blýsknu očima a pak se podívám na malýho. „Viď? Byli jsem tu spolu a přečetli jsme skoro celou knížku," usmívám se.

Sany mi dá polibek do vlasů a koukne na našeho syna. „V kolik dostal výživu?" zahledí se na hodinky.

„Budou to dvě hodiny." Za těch x hodin, co Sany spal, jsem se od něj nemohl odtrhnout. Nikdy jsem si nepředstavoval, že budu mít děti. Od puberty jsem věděl, že jsem gay. Vždycky se mi líbili kluci, nebylo co řešit. Chlapi nemůžou mít vlastní děti. Možná adopci, ale své vlastní? To bych nikdy nečekal... „Budu muset do práci," vzdychnu a poprvý se mi tam fakt nechce. Radši bych zůstal tady.

Sany do pupečníku vstříkne trojkombinaci. „Počkáme tu."

Rozloučím se s chlapečkem a dám Sanymu pusu. Je mi těžko. „Přijdu za vám co nejdřív," slíbím, ale na odchodu se ještě zarazím. „Měli bychom to říct vašim a... našim vlastně taky," dojde mi.

„Svým rodičům to klidně řekni, ale já ještě počkám..." hlesne Saniel tiše a já se zarazím.

„Proč? Jsou nějaký komplikace?"

„Nechci, aby to pochopili špatně," zamumlá Sany. Naráží tak na svůj původ. Není skutečným synem Dicka Spretskiho, ale Oskara... nejhoršího upíra, který kdy žil, mučil, experimentoval a většina ostrovanů má od něj šrámy na těle i mysli. Saniel se prostě bojí, že ho odsoudí a uvidí v něm toho Oskara, toho, po kterým má vědeckej um. Jenže Oskar by něco takovýho udělal schválně, ale u Sanyho to přece byla nehoda... A jak by se mohli zlobit, když máme vlastní dítě.

Obejmu ho. „Tohle by si tvůj táta určitě nemyslel."

Opře se o mě a obejme mě. „Nejsem na to ještě připravený," dostane ze sebe.

„Jak chceš, je to na tobě," pohladím ho po zádech a dám mu pusu na tvář. „Počkáme."

„A vymyslíme mu hezký jméno," zamumlá a malej, jako by nám rozumněl, nadšeně vykopne.

„To stoprocentně," usměju se taky. "Tak ahoj, kluci, uvidíme se později," přejedu prsty po akváriu. Odchází se mi dost těžko, ale bohužel musím. šéf by mi určitě nezbaštil výmluvu, že jsem v nějakým pátým měsíci těhotenství a nemůžu makat.

„No tak, tatínek zase přijde," uklidňuje Sany našeho syna. Ten sebou mrská, i když byl celou dobu klidnej. Nedokážu odejít, když chlapeček takhle reaguje. Vrátím se. „Já zase přijdu, neboj se," uklidňuju ho s rukou přitisknutou na sklo. „Musím jen na chvíli pryč, ale než se naděješ, budu zase u vás."

„Budu tu s tebou a budu ti číst pohádky," konejší ho Sany a posadí se vedle něj na židli, popadne pohádku a poklidným hlasem se začte.

Podívám se najpatě na Sanyho. Prostě nedokážu odejít. „Zavolám Wolverinovi, jestli je ochotnej si se mnou přehodit teorii za výcvik," vytáhnu z kapsy mobil. Je mi jasný, že ho vzbudím a bude nasranej, ale je mi to jedno.

„Viku, nemůžeš vynechávat svou práci. Nebude chtít, abys odešel, dokud se nenarodí. Budu s ním. Bude v pořádku. Stejně je uspinkaný, takže za chvíli usne," uklidňuje mě.

„Dobře, tak.. počkám, dokud neusne," rozhodnu se. „Tu chvíli to beze mě vydržej a jestli rozbořej třídu, tak to beru na sebe," usměju se, přisunu si k mrňousovi židli a sednu si na ni.