Zpověď čestnýho křiváka

8. (Saniel)

Sedím v první řadě v prostorným sále podniku Stín a s dojetím v očích pozoruju svýho partnera. Viktor stojí na vyvýšeným pódiu s Vlkem, oba se tváří vážně a mají záda rovná jako pravítko. Široce se usmívám a pohlédnu na pravou stranu, kde vedle mě sedí Viktorova maminka. Je stejně dojatá jako já. Společně si povzdychneme a ona mi stiskne ruku, já jí stisk oplatím. Z druhé strany sedí moje maminka, která to vnímá podobně. Cítím se šťastný a pyšný na svýho muže.

Stín asi před rokem koupila moje sestřenice Charlesie a nechala ho zrenovovat. Název však ponechala, protože by tomuto podniku stejně už nikdo jinak neříkal. Byl kdysi vyhlášený a Charlie mu vrátila lesk a prestiž, i když jiným způsobem. Dříve se tu děla sexuální zvěrstva, nyní tu probíhají spíše společenská setkání, pokerové večírky a samozřejmě takový ceremoniály či rodinný oslavy.

Charlesie to tu nechala malebně vyzdobit. Všude jsou ozdobné dlouhé látky tmavých barev, prověšené ze stropu a připnuté ke zdem, takže to tu působí slavnostně, ale také trochu tajemně. Panuje pološero, aby světlo nebodalo upíry do očí, ale přesto lidé viděli bez omezení.

Atmosféra je nabitá emocemi a mocí. Zhluboka se nadechnu a cítím svěží mořský vzduch smíchaný s přípravkem proti molům, jelikož za mnou sedí můj dědeček, který už desetiletí využívá obleky, které jsou z módy a potřebovaly by vyměnit, ale on je toho názoru, že jsou kvalitní a v dnešní době už podobné nesežene. V čemž má nejspíš pravdu, jsou tak out, že by takový cilindr jistojistě už nesehnal.

Strejda Chester vystoupí na pódiu, kývne směrem k nám a usměje se. „Dnešní ceremoniál je zahájený. Jsme tu, abychom oslavili významnou událost. Povýšení na vojenský post velitele, který získává Leslie Francis Wolverin." skoro mi vypadnou oči, když řekne, jak se ve skutečnosti Vlk jmenuje. Pár upírů se uchechtne nahlas a Vlkodlak zakoulí očima. „Udělovat budeme taky post civilního velitele a teoretika, který obdrží Viktor John Spretski." Prohlásí, jako by si ani nevšiml smíchu a úšklebků na Vlkovu adresu. Brzy se vše uklidní naštěstí. Strýček poodstoupí stranou a zasalutuje oběma vojákům, zatímco jim Chase předává odznaky a Vlka hrdě poplácá po rameni.

Ještě chvíli mi hoří tváře z Vlkovo jmen, a jsem vzrušený, když jsem zaslechl Viktorova obě silná mužská jména. Dme se mi hrudník láskou. „Jsem na něj tak hrdý," špitnu a utírám si oči. Vikova maminka mi podává kapesník.

Chase taky řekne pár slov, ale naštěstí nic sáhodlouhého a tak brzy ceremoniál končí, zatímco ostatní elitní velitelé třesou Vikovi a Vlkovi dlaní. Když Vik sejde z pódia, čekám tam na něj s jeho a mými rodiči, abychom mu pogratulovali.

„Jsem na tebe tak pyšný, Viku!" řeknu vážně a obejmu ho kolem krku, dám mu pusu na tvář. „Blahopřeju ti!"

„Děkuju..." sevře mě v náručí a stírá mi slzy. Usmívá se na všechny a přijímá gratulace i slova chvály.

Jsem skutečně dojatý. Když mu rukou třese i můj otec, proplete se mezi námi drobná žena a já zalapám po dechu. Magarie. On pozval svou bývalou tchýni! A najednou mám pocit, jako by tu duch Deriena Worena, jeho bývalýho partnera, byl s námi.

„Magarie," hlesne udiveně, když se mu pověsí kolem krku a pogratuluje mu.

„Ty už mi neříkáš mami?" pousměje se smutně a pustí ho. „Jsem na tebe tak pyšná."

„Ale jo, říkám... jen jsem zaskočenej," přizná se a otočí ji ke svým rodičům. „Mami, tati, tohle je Derienova mamka..."

„Těší mě, rádi vás poznáváme."

Rychle se vysmrkám a pozadu se odtáhnu od Viktora a jeho sešlosti. Cítím se znovu tak nejistý a možná i vnitřně lehce zraněný. Je možný, že žárlím na muže, který zemřel? Nehleď na mě tak, je to můj první vztah a jsem ... zmatený a nejspíš i sobecký. Já vážně nevím. Jsem prostě ve stínu Deriena Worena.

Zády narazím do Vlka, který se otočí a tváří se vojensky.

„Moc ti gratuluju, Vlku," snažím se usmát, co nejupřímněji mi to jde, a stisknu mu ruku.

Oplatí mi stisk a přikývne, ale zírá na mě zkoumavým pohledem. Vedle Vlkodlaka stojí dva lidé, kteří působí v takový společnosti nepatřičně. Jsou velmi draze oblečení a na první pohled z nich vycítím jistou prestiž. Mám pocit, že se na mě dívají svrchu, ale bodejť by ne, když mám červený uslzený oči a co chvíli krabatím čelo, jako by mi bylo do pláče. „Omluvte mě," pípnu a upravím si svůj oblek. Bílý s lehce růžovou košilí a lakýrkami. Plaše se usměju a vydám se ze sálu pryč.

„Sany!" zaslechnu za sebou výkřik. Ohlédnu se a vidím, jak si ke mně cestu klestí Viktor. Než stihnu zmizet ze sálu, chytí mě za loket a přitáhne k sobě. „Sany, já jsem nevěděl, že přijde. Psal jsem jí, že se mě to týká, ale nezval jsem ji. Neudělal bych to za tvými zády."

„To je v pořádku," pípnu. „Běž tam. Já si potřebuju popovídat se Sidem..." skloním hlavu, protože se stydím.

„Nejdu nikam. Jestli chceš jít za Sidem, tak půjdu s tebou."

„Ne," odmítnu vážně. „Ještě nejsem připravený brát tě sebou na sezení," zavrtím hlavou. „Běž. Spousta lidí a upírů to chce s tebou oslavit," zamumlám a skloním hlavu. „Já se přidám později..."

„Sany," hlesne nešťastně. „Pošlu ji pryč."

„Ne. To bych si nepřál. Jen si potřebuju promluvit se Sidem, budu zas v pořádku," řeknu špičkám svých bot.

„Tak mě alespoň nech, abych tě doprovodil."

„Není třeba. Sid se tu toulá, napíšu mu a ztratím se do šatny, kam za mnou jistě brzy přijde. Neodejdu z objektu," slibuju mu pevně. „Potřebuju být chvíli bez tvý přítomnosti," dodám tiše a stydím se za to. Políbím ho na tvář a zmizím v chodbě.