Zpověď čestnýho křiváka

18. (Vlk)

Civím na úplně ztlumenej vojenskej film s titulkama a mačkám se na rozloženým gauči s Fexem, ale i Sanym a Vikoušem. S Viktorem jsme na koncích pohovky, abychom je mohli chránit, nevím, je to prostě zvyk. A princezny usnuly.

Felix se ke mně tiskne. Ruku přehozenou přese mě a tváří mi leží na hrudníku. Zezadu se na něj tiskne Saniel, to mi nevadí, ale kdyby to byl Vikouš, už bych protestoval. Kdybychom takhle byli sami, vůbec bych si nestěžoval.

Fex sebou trhne a zamrká. Posadí se a rozhlídne se, protáhne a zazubí. „Takhle jsem ... se naposledy ... budil jako ... pařmen. Mezi ... hromadou chlapů," uchechtne se.

Ušklíbnu se. Jo, chlapče, s tím máš útrum, pomyslím si a podívám se na Sanyho omotanýho kolema Vikouše.

„S váma koukat na film je teda zážitek, obě princezničky vytuhly," směje se Spretski.

„Buzerante," zamumlá pobaveně Fex. „Já nejsem ... jako ta ... tvoje holka." Dlouze si mě prohlíží.

Čumět na film se Sanym a Viktorem byl můj nápad, protože bejt sami, tak určitě šukáme. Jako nic proti sexu, ale chci vědět, že tenhle vztah je něco víc než jen mrdání. Líbáme se, mazlíme, protože Felix je hodně mazlivej a mně to teda nevadí. Dokonce bych možná i přiznal, že to mám taky rád.

„Jen si to přiznej, Felixi, pokud někdo hraje v homosexuálním vztahu ženskou roli, tak jste to vy dva," zasměje se a hladí spícího Sanyho po tváři. Nic neříkám. Dívám se na Fexe. Ta večeře po tom nezdařeným křtu nakonec vyšla. Najedli jsme se, pokecali, doma žádná šukačka. Už jsou to dva dny, a zatím to vypadá, že to zvládá, i když občas se tváří tak, jako by mu to vrtalo hlavou, tak přímo se mě na to zatím nezeptal.

„To bereš ... podle toho, že ... jsem usnul?" nahrbí se a zívne s rukou před pusou.

„Taky," zasměje se, „ne, legrace, Felixi. Nic ve zlým," mrkne na něj.

„Hele, mrkej si na svou princeznu a mou nech bejt," ušklíbnu se na něj a on se uchechtne.

Fex se postaví a vážně se na Viktora zadívá. Sevře rty. „Viktore, ... já jsem ... neslyšící. Jsem ... vlastně ... postižený. ... Přijde ti ... vtipný ... ponižovat postiženýho?" celej zvadne.

Vikouš zvážní. „To bych si nikdy nedovolil, Felixi. Promiň, jestli jsem se tě nějak dotknul, ale s tím, že neslyšíš, to nemělo nic společnýho. Přece mě už trochu znáš," říká a zároveň mu to ukazuje znakovou řečí.

Zvednu se a postavím k Felixovi. „Co je?" položím mu ruku na záda. Běžně takhle nereaguje a normálně se s Vikouše došťuchujou. Překvapilo to i mě.

Rozchechtá se na celý kolo, až vzbudí Saniela. „Mám tě ... zelenej mozku!" zaryčí tak, že má Sany skoro šok. „Právě ti ... natrhla prdel ... ženská!" ksichtí se a hejká smíchy.

Viktor se na mě podívá a pak se začne smát. "Ty vole, ty potvoro!" hodí po něm polštář a já odfrknu.

„Srandičky, jak ve školce," hodím ksicht a vrtím hlavou. „Jak malý děti fakt."

„Zlato, pojď ... si dát ... něco k jídlu ... a nech tohohle ... machra litovat, že ... si dobírá ... hluchýho buzíka," vezme mě za ruku a culí se.

„Jo, dem," zvednu se a mrsknu poštář zpátky po Vikoušovi, kterej ukazuje a volá.

„Dva nula pro tebe, Felixi!" zubí se a objímá rozespalýho Sanyho. Nejspíš naráží na ten bod, kdy si to se Sanielem rozdali a kvičeli jako podsvinčata oba a Felix pronesl hodně nahlas něco vtipnýho. Už ani nevím co, ale dostal i mě.