The only exception // Charlie Gillespie

8. High on legal marijuana// Josie

Možná tohle nebyl dobrý nápad. Překvapit někoho na druhé straně zeměkoule mohlo mít katastrofální následky. Co když nikdo nebude doma? Ani Marci a ani Owen. Nebo bude doma jen Charlie, o kterém jsem toho slyšela tolik, že jsem měla pocit, jako bych ho znala celý život.

Přesto jsem zaklepala na dřevěné dveře a doufala, že mi někdo otevře. Měla jsem s sebou dost věcí. Asi tak na celý měsíc, což jsem přesně plánovala.

Dveře se rozevřely a v nich stál brunet s úsměvem na tváři. Zkoumavě si mě prohlížel, až mi to přišlo nepříjemné. Jeho oči přejížděly po mém těle, ale jakoby se na nic výrazně nesoustředil.

„Ahoj, je Marci nebo Owen doma?" Sklopila jsem pohled k zemi a snažila se působit, co nejmenší, aby neměl šanci cokoliv ze mě vidět.

„Ehm Owen je venku a Marci akorát zalezla do sprchy." Stále si mě prohlížel a doslova jsem v hlavě viděla, jak mu to šrotuje, dokud se všechno nezastavilo a on nadšeně vykřikl: „Josie?!"

Takže o mně museli mluvit, nebo určitě musel vidět moji fotku. Z ničeho  nic si mě vtáhl do objetí. Nosem mi projela nepříjemná vůně, kterou jsem úplně nedokázala zařadit, ale věděla jsem, že jsem ji už někde cítila.

„Jo, Josie. Ty musíš být Charlie?" Vzdálila jsem se od něj a znovu si ho prohlédla. Okolo hlavy měl ovázanou červenou bandanu. Na sobě tričko, které postrádalo rukávy a na obličeji ten úsměv, který očividně nehodlal zmizet.

„Jo! Vítej. Uhm pojď dál." Vzal rukojeť jednoho z mých kufrů a jedné tašky a odnesl je dovnitř. Opatrně jsem ho následovala.

„Mám zajít pro Mars a nebo ji chceš překvapit?" Už jen podle tónu hlasu jsem věděla, že je spíše pro druhou možnost. Což nebyla špatná možnost. Mohla svou nejlepší kamarádku překvapit se vším všudy.

„Pojďme ji překvapit. Jen teda nevím jak." Snažila jsem se mluvit, co nejvíc potichu. Neměla jsem tušení, jak jejich byt přesně vypadá, nebo jestli je šance, že by mě Marci slyšela.

„Následuj mě," řekl spiklenecky a rozešel se úzkou chodbou. Šla jsem za ním, jako bych měla jít na svou vlastní popravu. To se taky mohlo stát. Kdoví, co je Charlie zač.

Vstoupili jsme do pokoje, ve kterým byl, jasně řečeno, bordel. Všude poházené oblečení a papíry, na kterých byly notové zápisy. Celý dojem dolaďovala typická pánská voňavka, která celkem voněla.

„Někam si věci polož. Marci má pokoj hned naproti, tak později ti je přeneseme tam. Máš hlad? Před půl hodinou jsme dopekli brownies," mluvil tiše, ale přesto nadšeně. V celém jeho projevu byl podtón, který jsem nedokázala identifikovat. Choval se zvláštně.

„Brownies bych si dala, ale první chci vidět Marci." Věci jsem měla dávno položené a ruce si překřížila na prsou. Nesmělost a paranoia na mě křičela, že jsem měla zvolit zavolání Marci. Charlie působil, až moc přátelsky, v to musel být nějaký háček. Nikdo se takhle nechová.

„Můžeme na to přijít v kuchyni. Třeba tě schováme na balkóně. Marci to tam zbožňuje a nebude problém ji tam za tebou poslat. Představ si překvapení při západu slunce." V očích se mu zalesklo. Bylo to kvůli Marci? Nebo jen čistě představa západu slunce? Tak jako tak jsem ho následovala.

Kuchyň voněla čokoládou a tou vůni, kterou jsem nedokázala zařadit. Vlastně celý jejich byt voněl tou vůní. Možná je to jen vůně Vancouveru?

Charlie vzal do rukou talíř plný nadýchanými brownies. Jakmile mě vůně uhodila do nosu ještě více, ihned jsem po jednom kousku chmátla. Neuvědomovala jsem si, jak moc velký hlad mám až do teď.