The only exception // Charlie Gillespie

4. Same old tired, lonely place// Marci

Pro mě bylo pracovní vytížení dobrá, ale i špatná věc. Můj spánkový režim se změnil na 4 hodiny spánku denně. Nedokázala jsem usnout a mohla jsem být sebevíc unavená. Takže fyzické vytížení se podepsalo i na tom psychickém. V takové momenty, kdy jsem se nemohla unavit, mi chybělo žít v Evropě, kde jsem v noci mohla sledovat zápasy NHL. Tady mě zachraňoval Netflix a nekonečné projíždění tik toku.

Měli jsme za sebou dva týdny nekonečných zkoušek, jak choreografie, tak kapely. A těšila jsem se, až prostě jednoduše přejdeme ke čtení scénáře. Normálně by mi to až tak nevadilo. Poslouchat kapelu bylo ohromující. Sedělo jim to spolu dokonale a chemie, kterou mezi sebou měli. Jakoby spolu hráli celý život.

Ale neměla jsem uzavřené dva předměty, protože jsem nestíhala dopisovat eseje. Do konce srpna jsem to musela všechno mít, nebo jsem se mohla se školou rozloučit. Koho při studiu sólového zpěvu zajímá renesanční a barokní hudba. Jasně, byla to moje chyba, že jsem si vzala historii hudby, jako jeden předmět, ale sakra.

Seděla jsem s notebookem v posteli a snažila se dát dohromady aspoň něco. Probudila jsem se po asi hodinovém zdřímnutí a nedokázala znovu usnout. Vždycky jsem si sny pamatovala podrobně. Jako malí jsme si s bráchou všechno ihned po probuzení zapisovali a později se snažili přijít na to, co to znamená.

Jistě, pokračovala jsem v tom i teď, ale neměla jsem tu možnost to s nikým řešit. A asi jsem ani nechtěla. Minimálně ne ty sny, které mě drží vzhůru a daleko od spánku.

Mrazivý noční vzduch nám oběma zbarvoval tváře do růžova. V dlaních schovaných v pletených rukavicích, každý držel kelímek s horkým svařákem. Vločky poletovaly pomalu vzduchem. Cestu nám osvěcovaly pouliční lampy v parku. Nikde nebylo ani živáčka. Ostatní obyvatelé Toronta měli více rozumu, než my a raději zůstali schovaní doma.

Ruku, kterou jsem vytáhla z Willova sevření, jsem natáhla před sebe a na černých rukavicích zkoumala různé tvary sněhových vloček. Nerozpustily se hned a to jen dokazovalo, jak velcí blázni jsme.

V hlavě mi hrála švédská verze Let it go. Líbila se mi možná o něco málo víc, než ta česká. Sama jsem nevěřila, že jednu píseň budu umět hned ve čtyřech jazycích. Čeština a angličtina byla samozřejmost. Do školy jsem se musela naučit španělskou a díky Willa, jsem uměla tu švédskou.

„Slå dig loss, slå dig fri, nu ser jag allt och förstår. Slå dig loss, slå dig fri, fäller inte en enda tår." Zpívala jsem a přešla k jedné velké závěji a nabrala do ruky sníh, ze kterého jsem utvořila hladkou kuličku.

Will mě se smíchem pozoroval. Vypadal spokojeně a takhle jsem ho přece nemohla nechat. Napřáhla jsem ruku a už docela zledovatělá koule ho trefila do ramena. Znovu jsem se sehla a nabrala jen hrst sněhu a tentokrát se trefila přímo do obličeje.

„Však počkej!" Stačila jen tahle dvě slova, abych se dala na útěk. Dívala jsem se kolem sebe, kam bych se mohla schovat. Will byl rychlejší. Samozřejmě, že byl rychlejší.

Když jsem si vybrala strom, za který se poběžím schovat, pod těžkou váhou jsem dopadla do závěje obličejem napřed. V ten moment jsem rezignovala na život.

Ihned ze mě zeslezl a já se otočila na záda a stáhla ho zpátky. Uvědomil si, že jsem v pořádku a neváhal ani vteřinu. Najednou jsem měla pozdní večeři v podobě sněhu. Díky bohu, ne žlutého.

„Fuj, vždyť nevíš, co v tom je." Plivala jsem kolem sebe, ale musela se smát. Konečně se trochu uvolnil a přestal myslet na hokej a na věci okolo. Jednání o nové smlouvě se protáhlo až do prosince. A pro hráče je pak těžké se dostat do zápasového tempa, když tři měsíce nebyl oficiálně na ledě.