Příběh o lásce 2...[Vijzr]

~Část 1.~

Pohled Vityy:
Přes oční víčka mi probliklo světlo, pomalu jsem je otevřel a porozhlídl se okolo... Prvně jsem nechápal, co se děje, ale pak jsem si vzpomněl na to letadlo..
Nervózně jsem se kolem sebe začal rozhlížet a hledal jsem svého přítele...
,,Dominiku?!" Zakřičel jsem a rozběhl se někam.
,,Dominiku???!!!" řval jsem při běhu a snažil se ho najít.
,,Co tu tak křičíš?" uslyšel jsem dětský hlas, tak jsem se otočil. Spatřil jsem malého chlapce, který měl křídla.. Pravděpodobně to byl anděl.. Takže já.. Já sem v nebi?
,,Tohle je nebe?" zeptal jsem se.
,,Jo" odpověděl chlapec rychle bez zaváhání.
,,Jsem Adrian, umřel jsem 2 roky na zpátek, zajelo mě auto. Kdo jsi ty? Ještě jsem tě tu neviděl" řekl mi chlapec svůj příběh a já se na něj jen soucitně podíval.
,,Spadlo se mnou a mým přítelem dnes letadlo.. Zrovna jsme se pohádali, ale při pádu jsme se stihli zasnoubit.. Musím ho najít, pomohl by jsi mi?" řekl Jsem mu svůj příběh a doufal v to že mi pomůže.
,,Můžeme se kouknout na seznam lidí co tu jsou a pak je jen stačí přivolat, takže jasně, pojď se mnou" řekl mile a rozešel se někam pryč. Jen jsem ho mlčky následoval a už se nemohl dočkat až Domina uvidím.. Můžete spolu žít tady.. Je to celkem fajn místo.
Došli jsme do celkem zvláštní místnosti, Adrian zapl obrazovku.
,,Jak se jmenuje?" zeptal se.
,,Dominik.. Dominik Tuček" odpověděl jsem s úsměvem.
,,D-o m I n I k T u C e k" zadal do displeje a vrhl na mě lítostný pohled.
,,Co?"zeptal jsem se celkem vyděšeně.
,,No.. On tu není.." odpověděl.
Zarazil jsem se a nevěřícně ho pozoroval. Přišel jsem k displeji a on tam vážně nebyl...
,,Tak kde je?" zeptal jsem se tiše.
,,Buď stále žije nebo byl poslán do pekla.." řekl a při tom me poplácal po rameně.
,,Můžeš to zjistit?" zeptal jsem se s nadějí a on jen přikývl a došel zase k jinymu displeji. Zadal tam jeho jméno a zadíval se na zem.
Objevila se tam obrazovka a v ní Dominik..
Stál s vyděšeným a nechapavím výrazem v pekle a snažil se to všechno střebat.
Najednou obrazovka zmizela.
Koukl jsem se s nechapavým pohledem na Adriana.
,,Máme zakázané někoho pozorovat.. Nemohu víc ryskovat, je mi lito" řekl sklesle a pak se na mě přátelsky usmál.
,,To znamená že už ho nikdy neuvidím? Jak se může dostat sem?" zeptal jsem se se slzami v očích.
,,Je mi líto.. Z pekla se ještě nikdo nidky nedostal.." odpověděl.
Moje slzy propukly ven a já se jen posadil a složil hlavu do ruk...

Pokračování příště...