Goblini (speciál) - případ sedmý

Kapitola třetí

(Ale další důležitý dotaz visel ve vzduchu......)

„Co to jsou ti goblini."

Nick přispěchal s otázkou, kterou měl na jazyku už v Dicksonově kanceláři.

„Já ti to velmi ráda povím. Hnusný mrňavý skřeti," ujala se slova Lynn, pohodlně se uvelebila na židli a otevřela složku s hlášením od Dicksona.

„Jo, tak nějak. Je to malý, škaredý a zlomyslný stvoření," doplnil ji Lee s pokýváním hlavy.

„A smrdí," zabručel jinak Nemluvný Kim a Woodová se uchechtla. „Jo, slyšela jsem. Pochytat je nebude žádná legrace."

O vteřinu později se otevřely dveře kanceláře a dovnitř se vřítil Alex. Ajťák tělem i duší, a nejukecanější člen zvláštního oddělení, jim přišel sdělit nejčerstvější novinky. „Mám kamerové záznamy," oznámil důležitě napjatému osazenstvu, a rychle si sedl k Nickovu počítači a začal zuřivě ťukat do klávesnice. O chviličku později už měli záznam na monitoru jako na dlani a urychleně se seskupili kolem sedícího Alexe.

„No potěš," vypískla Woodová, když to viděla. Prťavé postavičky, které se do zlatnictví dostaly během pár vteřin vysklenou výlohou, obchod vyplenily během pár minut. 

„Tak ti strčí do kapsy i ty nejlepší kasaře," poznamenal Lee, když sledoval hordu škaredých trpaslíčků v jakýchsi viditelně ušmudlaných cárech hadrů, jak rychlostí blesku drancují pult a vitríny za ním.

 „To by mě zajímalo, co s těma Rolexkama budou dělat," zapřemýšlela Lynn a zírala, stejně jako ostatní, na monitor.

Jak se vhrnuli do obchodu, tak rychle i zmizeli s náručemi plných šperků, a zbyla po nich jen spoušť a spousta střepů. „Kudy zdrhli?" zeptal se stručně Kim a Alexe a ten se zachechtal. „To se vám nebude líbit," a pustil jim další záznam, ve kterém skřítci rychle mizí v kanále.

„Tak tam nejdu," ohradila se Woodová. „To nikdo," ubezpečil ji Kim. Představa, jak loví skřety v městské kanalizaci, se nezamlouvala vůbec nikomu, a Lee s Nickem měli konkrétně na tuto podzemní část města dost nemilé vzpomínky.

Druhý záznam vypadal tak nějak podobně. Svědků bylo minimum a ti co to viděli, nevěřili vlastním očím. Ještě, že jejich tiskové oddělení fungovalo na sto procent a jako vždy předložilo ten správný formát, který byla široká veřejnost schopna pobrat. Takže pro náhodné svědky to prostě byli liliputi s maskami, kteří vyrabovali zlatnictví. Protože tak to bylo nejschůdnější. Pro klid tohoto města.

„Dobře," vzdechla Woodová, „a co teď dál?" Alex si promnul ruce a nasadil zářivý úsměv. „Jak vám říkal šéf, kdyby se cokoliv šustlo, okamžitě dostaneme avízo. Napíchl jsem se na městské kamery, tak to budu sledovat taky, ale nikomu to neříkejte," pronesl tiše a pro jistotu se naklonil, aby se ujistil, že jsou zavřené dveře. Jako správný, a hlavně bývalý hacker, měl Alex v těchto věcech mnoho cenných zkušeností, ale občas to zavánělo průšvihem. Raději to nechtěli slyšet.

„Prostě a jasně, cokoliv se bude dít, okamžitě se to dozvíte. A pak se tam musíte co nejrychleji dostat. Dobrý je, že tyhle potvory řádí hlavně v noci, tak nebude takový provoz. A hlavně, půjdou po zlatě, takže si pohlídám všechna zlatnictví ve městě," vysvětloval jim rychle, „ale asi to nebude stačit, měli byste rozhodit sítě, informátoři a tak, víte. Víc očí víc vidí," dodal důležitě.

Pravda to byla. Každý věděl, koho zavolat, přičemž komunita Šedého poníka byla jedním z těch stěžejních kontaktních bodů. Obvolat všechny informátory a dobré duše, které jim podávaly zprávy, jim trvalo dobrou půlhodinu. 

Lee položil spokojeně telefon. „Madam Ormah říkala, že dá vědět, pokud se něco dozví. Zatím nic nezaslechli, takže nemohou být v městě moc dlouho," a Nick kývl.

Zbývala další důležitá věc, která Nicka zajímala.....