Goblini (speciál) - případ sedmý

Kapitola sedmá

......protože mohli po náročné noci konečně jet domů a pořádně vyspat.

„Nebudeš se stavovat do zverimexu, že ne?" ujišťoval se Nick po cestě a Lee se smál. 

„Ne, ale mohl bych se stavit k sobě domů. Abych si taky připomněl, jak vypadá místo, za které platím nájem," přemýšlel nahlas. Většinu času trávil u Nicka a k sobě na byt se stavoval jen tak sporadicky. Domov tomu nikdy neříkal a jeho otec měl pravdu, když to nazval dírou. Jenže tenkrát, když potřeboval někde bydlet a neměl moc peněz, vzal za vděk i něčím menším a méně útulným. I sám Nick naznal, že to není zrovna veselé místo k pobytu, a že by tady ty deprese měl taky, a stejně byl raději, když se Lee zdržoval u něj. Takže chtěl spíš zkontrolovat, jestli nevyhořel nebo ho nevykradli, i když na těch pár kusech oblečení a starém nábytku by se žádný zloděj pořádně nezhojil.

Popravdě, Nick měl v tu chvíli na jazyku něco úplně jiného. 

Tak odtamtud odejdi a nastěhuj se ke mně. Ale žádné zvíře, prosím, maximálně si vezmeme do společné péče kytku, nejlépe kaktus, protože ten dost vydrží. Víc bychom nezvládli. 

To přesně měl na srdci.

Jenže tyhle věci se jen tak neříkají. Ty se musí pečlivě promyslet. To chce čas. I když, čas na co? Co když byste něco chtěli někomu říct a nestihnete to, protože vás osud zastaví. Zastaví nebo vám podá pomocnou ruku. Nebýt démona, možná by si některé věci nevyjasnili doteď vůbec. Možná.....

Vždycky je to jenom to možná....A co si Nick dobře pamatoval, tak ty nejdůležitější věci si říkali, když byla ta největší krize. Když se jim do cesty postavilo něco, co je mohlo rozdělit. Démon, Leeův otec, Krysař. Ono to potom jde nějak samo.

Jenže zároveň s tím ho hryzalo černé svědomí. Lee to s ním neměl lehké a Nick nepřestával obdivovat jeho neskutečnou trpělivost a péči. A těch probdělých nocí, které s ním absolvoval, a teď neměl na mysli ty krásné, promilované, ale tu horší variantu, kdy ho budily jeho noční můry. Jak dlouho to s ním ještě vydrží? Proč by se k němu chtěl stěhovat? Aspoň má občas kam utéct? Nebo ne....?

„Nicku...haló...na co myslíš?" žďuchl do něj Lee, protože mu neodpovídal na otázku. „Jestli chceš jíst, tak se mnou mluv, nebo tě nechám hlady. Dopadneš stejně jako ta naše potencionální domácí rybička," vyhrožoval mu s úsměvem. 

„Jasně, kup cokoliv. Mám hlad, že bych chroustal hřebíky," odvětil mu Nick, dál napůl zabraný ve svých myšlenkách.

„Chceš se stavit za Madam Ormah? Máme čas, určitě tě ráda uvidí," zeptal se Lee, když zastavoval u pekárny, která byla jen kousek od Nickova bytu. Rádi tam nakupovali, obzvláště ráno, kdy bylo pečivo ještě teplé a rozplývalo se na jazyku. 

„Ne, dnes ne, stavím se za ní, až budeme mít tohle za sebou," ošil se Nick, čímž myslel mít celou gobliní partu pochytanou a zamčenou někde pod zámkem. Neměl na to teď chvilku. Najednou měl hlavu plnou úplně jiných myšlenek, které nesouvisely ani s malými zloději, ani s Madam Ormah, ani s tím, co Lee koupí ke snídani.

„Vážně pojedeš domů?" zeptal se najednou a Lee se na něj překvapeně podíval. „No, dnes spíš ne, jestli ti to nevadí." Nick si oddechl. 

„Někdo ti tu snídani musí udělat, podívej se na svoje ruce," zazubil se Lee. Nick musel uznat, že škrábance a drobné ranky do střepů, na které mu Woodová naplácala nějakou desinfekci, trochu svědily a pálily. Ty větší mu přelepila, takže na každé ruce měl minimálně čtyři náplasti.

Lee se k němu rychle naklonil, „nevím, nevím, ale možná ti budu muset pomoct i osprchovat se," zašeptal mu spiklenecky do ucha, zatímco si odepínal pás. Nick zčervenal a Lee šel konečně koupit to pečivo.

A ta společná sprcha nakonec nebyla tak špatná.....